Martin Koubek
Fotograf

Březen 2020

Svoboda, ze které mrazí

„Každá cesta je správná. Vše, co se Vám děje je jen Vaší volbou. Můžete cokoli v okamžiku změnit. Teplo či zima, samota i interakce….vše je zde tady a teď připravené pro Vás.“

(zápisky z ayahuaskové ceremonie)

Zní to krásně, ale v nejhlubších stavech rozšířeného vědomi mě často děsilo právě to nekonečno a nereálnost reality objektivní reality.

V nekonečném multiverzu (nekonečné množství oddělených vesmírů) existují všechny možnosti, které mohou nastat. Pro naše vědomí jsou všechny varianty skutečnosti ve stavu nerealizovaném – jen jako možnosti. Naše já si ale jednu vybere a tím se pro nás stane realizovanourealitou.  Čím blíže našemu současnému stavu možnost dalšího vývoje událostí je, tím je více pravděpodobná a pro nás přijatelnější. Běžně se suneme po nejbližších „políčcích hry“, které se „musí stát“. Ale to je dáno jen našim nedostatkem sil poskočit dál k těm méně pravděpodobným až šíleným.

Může se například zdát, že z nepříjemné situace není úniku. Je to ale jen tím, že příznivější varianta je za hranicemi našich sil se k ní přesunout. Upneme-li ale pozornost na lepší budoucnost, která je pro nás přijatelně vzdálená („teď to není možné, ale za rok se to stát může“). Určíme tím směr, kterým se skrze řadu menších kroků k cíli dostaneme.  Klidně můžeme přehodit výhybku našich životů hned, v dalším momentu. Jen realizace pro nás může být šokující až absurdní.

Představme si to jako okénka filmu. Každé okénko je jedna varianta, jeden komplexní okamžik celého vesmíru. My stojíme na jednom, ale nečeká nás jen to „předurčené“. Před námi stojí nekonečná řada možností, kterými náš příběh může jít. A od každé možnosti je zde opět nekonečně dalších. Kauzalita s její příčinou a následkem se stávají pouhými okénky, které stojí nezávislé vedle sebe a jen jejich pohyb/naše vnímání vytváří iluzi propojenosti.

Síla výběru je limitována našimi představami o světě, názory, předsudky, očekáváním. Získáváme je zkušeností, z okolí, z medií, výchovou, přijetím světonázorů. Pro konkrétní realitu je to vše plně platnou pravdou, která sama sebe potvrzuje. Jsou to ale jen iluzorní mantinely, které můžeme posunout či zbořit. Ve vedlejší variantě reality už něco platit nemusí a kdesi v dálce už vše, čemu věříme může být lží.

Znám muže, který mi vyprávěl o nechtěném vedlejším účinku jeho cvičení. Když se vynořil z „meditace“ žil běžný život třeba několik dní až týdnů. Najednou prásk a probral se opět z meditace a žil nový příběh. Takto se mu to dělo mnohokrát za sebou až neopouštěl stav nejistoty o „reálnosti“ toho, co se mu děje. Zažil smrt svých blízkých a jich život v další verzi reality. Ta představa děsí, že? Totální ztráta jistot. Nakonec ho tato chyba v matrixu donutila dané cvičení opustit.

„Realita se může kdykoli a zcela změnit. Je jen přepsána balíčkem kompletní reality obsahujícím i vzpomínky na minulost. Nikdo nic nepozná. „

(poznámky z ceremonie)

Děsivé pro mě je, že vše kolem nás jsou jen realizované kulisy. Včetně našich blízkých i našich těl a myslí. Jejich reálnost je jen iluzí vzniklou tím, že sledujeme jejich příběh už nějakou dobu a interpretujeme si ho do podoby konzistentního příběhu. Jako jediný divák v kině. To samé ale platí i pro nás v hlediska vědomí ostatních. Nekonečnost vzniklých variant je pro mou mysl často tak nestravitelná, že je mi při té představě až fyzicky nevolno.  Může to být obranný mechanismus našeho ega, názorů a představ o světě, které bojují život. Nechtějí, aby jsme zjistili, že nejsou reálné. Jejich překonáním bychom čelili absolutní svobodě, která je děsivá.

Co když Vám diagnostikují nemoc a za týden Vám zavolají a omluví se, že prohodili výsledky? Nic není definitivní. Vše můžeme změnit. Okolí nám předkládá prognózy, je na nás zda je přijmeme. Děsivost absence pevného bodu je vykoupena svobodou.

Co s tím? Zkoušejte svá přesvědčení a názory, zbavujte se jich. Ač se zdají být pravdou jsou jen iluzí.

Jakmile změkčíte svět, půjde Vám lépe ohýbat. Paradoxně je zde ale jev, kdy přílišné chtění posunout se na jinou kolej, nám brání v pohybu.

Pokud chcete měnit realitu, měli bychom se paradoxně dostat do stavu, kdy je nám „problém“ co nejvíc jedno, protože čím více tlačíme na pilu, tím víc vzniká „nadbytečný potenciál“ a ten jde proti naši snaze. To znám třeba u meditací na hojnost v plonkovějších měsících. To se můžu udýchat do pupku a prd se stane (technika zvýšení hojnosti) . Oproti tomu v normálním měsíci, kdy si tam dýchnu, jen tak pro zábavu a je mi výsledek jedno, přichází hojnost zakázek v míře, kterou pak až nezvládám.

Takže když se například snažíme, ze všech sil pomoc blízkému od utrpení, tak se těžko se dostává do stavu „netečnosti“, který je pro realizaci přání potřeba. Čím více budeme život brát jako hru, tím lépe nám půjde zůstat v klidu a situaci měnit k lepšímu.  A nebo vše necháme plynout tak jak to je, protože ono to je z nějakého důvodu, který poznáme třeba až s velkým odstupe. Většina zásadních příkoří, které se mi staly, se nakonec ukázaly jako dobré. Protože cosi, kdosi řídí tu naši hru z vyšší perspektivy a ví víc než my.  Může to být jak naše vyšší já, tak samo Absolutno.
Každopádně, možnost změny zde je. Máme svobodnou vůli.

Prostorem variant musíme plout lehce a držet si vytyčený směr. Co nás vychyluje jsou naše pochyby a jiné negativní myšlení. Naše podvědomí se chytne všeho, každé naši představ a okamžitě stočí kormidlo. Doporučuji tedy zapojit selektivní pozornost a při své cestě prostorem se zaměřit na zprávy, které záměr/přání potvrzují. Cesta se tím urychlí.

 Přemýšlejte o tom. Je to blbost? I to je možnost 🙂

Článek o tom, jak se pohybovat po prostoru variant/měnit realitu