Martin Koubek
Fotograf

Category: Myšlenky nad focením

Domácí focení II

Je osvobozující umět uznat, že jsem se mýlil. Do nedávna jsem měl v hlavě schéma, kdy se co s jakým dítětem dá fotit. Jakmile se nestihlo novorozenecké focení čtrnáct dní od porodu, tak jsem pro  ateliér doporučoval přijít až když dítě pase koníčky. Mělo to svůj důvod. Drobek přestával být drobkem, ale stále bylo potřeba ho jen držet. Marnila se tím plnohodnotná období, která jsou jedna z nejroztomilejších.

Jakmile jsem ale začal fotit doma, změnil názor na své schéma. Vlastně i tím, že se snažím fotit doma své děti (4 a 0,5 let).

Když fotíte rodinu, tam kde jsou doma a ne před papírem, je to vše jiné. Valení se na gauči není jako „sedněte si na tenhle flek na papíře“. Je to zachycená pohoda a je jedno jestli miminko rodiče drží spící, nechávají ho přes sebe nechají lézt na koberci, nebo ho pomoří do peřin. Doma limity, které jsem si stanovil neplatí.

A co teprve efekt výměny rolí. Nejednou jste to Vy, kdo je na domácí půdě a já jsem ta návštěva (ze svateb jsem už ale návštěva profesionální).  Kdo má obavy, že by před focením musel 3-20 dní předem uklízet, je mít nemusí. Jak je někde psáno:

Uklízet byt, kde žijí děti je jako čistit si zuby a jíst fidorku.

Mám to potvrzené z vlastní zkušenosti.

Zdá se mi i příjemnější vzpomínat nad fotkami dětí a nostalgicky si říkat
„To byl ten koberec ještě bez fleku a zdi nepočmárané“ 

 

více ukázek zde : Domácí focení 
a informační článek 

Žena se dvěma pupíky….

Stojím tam a mám opět pocit, že neumím fotit. O kus dál sedí nahá žena s jizvou po operaci, takovým druhým pupíkem, a čeká na Ten zázrak. Zázrak si ale nevynutíte, ten musí skoro neslyšně vklouznout mezi vás.

Fakt, že jsme ze začátku focení oba nervózní, na to jsem si už zvykl. Ale u focení Jany napětí ve vzduchu nechtělo opadnout a já jsem desítky minut nemohl „najít světlo“. Hledání světla je v ateliéru součástí ladění se. Já studuji, které co mi k Vám a i k celému focení sedí nejvíce. Jsem v tomhle skoro až posedlý a dovedu hledat opravdu dlouho. U Jany mi to trvalo více než hodinu. Střídal jsem světla, úhly ale fotky byly prázdné.

Slova plynula, nořila se hlouběji a najedou tam To světlo bylo. Nastal moment „klapnutí“ (klíčový stav kdy se něco překonalo, přehouplo, otevřelo a focení již pokračuje bez úsilí samo). Jana nejednou ožila a fotky, které následně během 20ti minut vznikly, by mi skoro stačily na celou knihu. Už To v nich bylo. Nastal zlom v prožívání situace a to vedlo k „nalezení světla? Nebo opačně? Já se kloním k první verzi a myslím, že během rozhovoru se nejprve muselo cosi uvolnit.

Protože nedávám moc instrukcí, tak celé focení je povídání si jednoho oblečeného a jednoho nahého člověka prokládané občasnou prosbou otočit se z břicha na bok. A tvorba fotek je doplňkem. Neumím omílat fráze o politice a počasí, zajímaví jsou lidé, jejich příběhy.

U nahých duší nebylo a není cílem fotit holčiny, kterým ještě nedoschl inkoust na maturitním vysvědčení. Ale ženy, které již prošly životními zkouškami. Od článku Hustá máma v Pravý domácí časopis sleduji, že Nahé duše nejsou opravdu pro každého. Jen odvaha svléknout se je pro výsledek málo. Nahota je tam pomůckou, odložením jedněch vrstev, aby mohly ven jiné. Jinak jde skoro o portrét. Po vydání článku se mi hlásily ženy, které v sobě měly sílu k překonání zkoušky a na průběhu a i výsledku to je znát.

Okolo sebe vidím stále dokola se opakující se vzorec. Ve vašem životě je něco špatně. Cítíte to, ale neměníte. Tak přijde „na pomoc“ nemoc. Nejdřív lehká, takové varování. Nic nezměníte? Přitvrdí. A rakovina je už opravdu velké varování a doporučení životní změny. V případě Jany nebyly nějaké části jejího života ideální. Zaznělo metaforické „na posrání“. Dle toho se i bujení v rámce trávicí soustavy rozjelo.

Jednou z nejsilnějších radostí, které jsem kdy poznal je radost z toho že jsme, že žijeme. Často nám život ale zevšední, zšedne, umaže se. Až letmý dotek smrti, který má skoro až léčivou moc, nám dá šanci najít ztracenou radost. Smrt nedovoluje si sebou na cestu vzít nic. Proto její připomenutí smyje vše nedůležité z našich životů a my zase můžeme cítit radost z každého nádechu, který nám byl dán. Já jsem si jen párkrát smočil prst v pocitu umírání (byl to jen pocit). Věřte ale, že pak vše nepotřebné odpadne a zůstane jen radost z holého žití. Možná asi jako když při tématu smrtelnosti odpadly zábrany, blokující moje „nalezení světla“….

Děkuji Janě, za svolení sdílet příběh a pár fotek (ty nejlepší by mi FB zatrhnul, nebo bychom už opustili anonymitu)

Martin

O projektu https://koubekmartin.cz/naked-soul/
Pár ukázek : https://koubekmartin.cz/gal-cat/naked-soul-naha-duse/

Proč se na svatbě páry fotí?

Přemýšlel jsem nad smyslem párového focení na svatbě. S děním svatby nemá vlastně nic společného. Je to svébytná část, izolovaná bublinka. Zachytit děj celého dne v jeho momentech a náladách je krásný dokument pro chvíle nostalgického vzpomínání. Proč ale ty párové fotky?

Že si člověka vezmete, tak tím se nic nemění. Ano je to skutečně jen kus papíru a kovový kroužek na prstu. Opravdovou zkouškou vztahu jsou děti. Až se stanete rodiči, tak teprve překročíte další hranici poznání jeden druhého. Jsou to náročné chvíle, kdy už dochází síly, které jste doposud používali pro sebekrotící mechanismy. Až když ten druhý vysílením ukáže svou doposud ukrývanou tvář, tak přicházejí zkoušky lásky.

„Láska není tak o tom, že někoho milujete za to, jaký je, ale i přesto, jaký je.“

Takové to vyhecované váhání než u oltáře řeknete ANO už nebude tím důkazem citu. To až když budete dál milovat druhého i takového, jakým i ve své temnější stránce je. Proč to spojuji s fotkou z té hodinky focení?

Až příjdou náročné chvíle, koukněte se právě na tyhle fotky. Jste tam spolu plní radosti, ideálů nadějí do příštích let. Skrze gesta a pohledy se tam přeneste a připomeňte si, jakého člověka jste si před léty vybrali a jak to u srdce hřálo. Oba jste se ale posunuli, čas, samotný život na Vás nyní zanechal šrámy. Ale tam někde uvnitř musí být i ten, kdo vedle Vás na svatbě stál a Vy jste mu slíbili, že s ním ruku v ruce životem budete kráčet dál, ať to bude jakékoli.
Povedené fotky z párového focení mají podle mě právě tuhle moc, tohle kouzlo.
Přeji Vám, aby i ty Vaše fotky tohle uměly.

O focení aktů venku

Nahota a příroda jsou magickou dvojicí.

Nahý člověk se stane opět součástí přírody a ta mu navrátí část jeho síly, čekající uvnitř na svůj čas pod prachem civilizace. Příroda tě bude vést. Stačí se jen naladit, ztišit a nechat se unášet napojování se na naše dávné kořeny. Obavy a předsudky nech na hromádce spolu s oblečením.

Je to naprosto jiný druh překročení své komfortní zóny. Divokost v ateliéru se vedle extatických pohybů spolu s větrem stane takřka prázdnou. Svléknout se uprostřed přírody vyžaduje větší odvahu, která ale nezůstane neodměněna.

Tep kamenů je pomalejší, ale stojí za to se zaposlouchat.

Zamysli se, kde ti je nejlépe. Louka, les, řeka, skály? Najdeš tam své spojence a již to nebude o nahé samotě, staneš se součástí celku, od kterého tě pouze na oko oddělili.


Mám to štěstí, že se s Vámi mohu nyní podělit o několik střípků z projektů Naked soul – Nahá duše, který jsem poprvé fotil venku. Věřím, že i když to jsou pouhé náznaky toho, co kompletní kniha ukrývá, tak že pochytíte část síly, která v ní sídlí.  Děkuji Báře za to, že si jako průvodce k této jedinečné zkušenosti vybrala mě a že mi povolila o něco se s Vámi podělit.

Více o projektu Naked Soul
Další ukázky hotových knih