Martin Koubek
Fotograf

Category: Myšlenky nad focením

O alchymii atmosféry

O alchymii atmosféry
Čím více se do tématu práce s lidmi nořím, tím více si uvědomuji, že jsem v něm většinu mého života. Lidé na otázku, co by chtěli dělat, většinou jen krčí rameny se slovy, že se stále hledají. Často To máme roky před očima, děláme To, ale nepovažujeme, za důležité.
Já třeba roky tvořím atmosféru. Tady rozsvítím lampičku a pootočím ji, aby měla to správné „hřejivé a plné“ světlo. Změním skladbu, protože je pro daný moment příliš „vlhká“. Zapálím vůni, aby se prostor zahustil. Žena se mi směje, že jsem autista 😉
Minulý týden mi začalo běžné rodinné focení. Už s touto rodinkou máme odfoceno už své, a proto se vždy bojím, že nám výsledky sklouznou do rutiny … jen o rok starší. V momentu, kdy jsme všichni předali otěže hudbě, jsem mohl starosti odložit. Naskočili jsme na jednu vlnu a bál se jediného – abych stíhal fotit. Vím, není to nic nového. Nějakou hudbu tam mám vždy, ale jen jako podklad. To podstatné bylo v uvědomění, že ji mohu povýšit na jeden z nástrojů.
Proč se nad tím vůbec pozastavuji? Protože do sebe situace stále zapadají s věci, kterých jsem si nevšímal na sebe sami upozorní. Jak jsem už na blogu psal O inspiraci. Večery ležím nad výpisky o práci s tělem, hudbou a vnitřními vzorci. Zní to asi potrhle, ale v rámci focení pomalu rozvíjím systém vnitřní cesty. Hledám pomocníky, kteří vezmou člověka dovnitř sama sebe a pak ty, které mu nalezené poklady pomohou vynést ven. Našel jsem dech, vůně, tělo samotné a hudbu. Vše bych chtěl vyzkoušet, hrát si s tím, ladit. Jen času je málo a i hledání dobrovolnic je někdy složitější.

V Peru při ayahuaskových ceremoniích jsem mnohokrát vnímal zvuk, jak tvoří prostor. Byl jsem ve světě utkaného pouze ze zvuku, který mě pomáhal chránit před rušivými vlivy jako bublina.

U Nahých duší tvořím komplexní atmosféru, která se s rodinným focením nedá srovnat. Nafukuji bublinu, posvátný prostor, ve kterém se znovu potkáte se svým tělem.

Více o focení nahých duší:
https://www.koubekmartin.cz/naha-duse/poukaz-na-nahou-dusi/

Otřes základů

možná by bylo lepší napsat „Víření sedimentů„.

Každý ať chceme či ne, tak zabředáváme v rutinách. Ač se snažím lidem dát focení autentické a nestrojené, tak mám své ozkoušené jistotky. Třeba u rodinných focení to jsou startovní pózy, kdy si všechny srovnám a pak vše nechám osudu. Sice je pro mě důležitá až ta fáze vznikajícího chaosu, ale i tak sleduji mé zabředávání do rutin a potřebu určitého „postupu“. Tím na sobě nechávám růst krustu z těhle sedimentů. Naštěstí se čas od času objeví lidé a situace, které vše krásně rozvíří a já dostanu šanci vidět svět pestřeji, než mi dovolovala moje krusta.

Katka se v emailu rovnou zeptala, jestli bych nedorazil já za nimi na oblíbené místo do Českého ráje.  Super, bude se objevovat. V aťasu jsem s pětičlennými skupinami zvyklý pracovat, klidně i s dvanáctičlennými. Tam jsou hranice fotosvěta dané papírem. Nyní jsme byli se psem (!) uprostřed skal a nebylo síly, která by ty malé průzkumníky, bojovníky, horolezce, stavitele, závodníky udržela v zorném poli hledáčku. Mé startovní pozice padly. Oni ani nebyl vystaveny. Najednou jsem dřepěl rovnou ve fázi chaosu, který se odehrával 360° kolem mě a vlastně i nade mnou, pode mnou a častokrát zády ke mě.

Cítil jsem se z toho nesvůj. Jako by bylo snad mým úkolem všechny svázat k sobě a postupně posadit tu na kámen, tu do tunelu či položit na stráň do trávy. Ono se to jen dělo a nikdo s z ničeho nic nedělal. Přijal jsem tedy pozvání a stal se členem expedice. Fotky, kterých si nyní nejvíc cením jsou když třeba Katka učí děti znát ptáky a my se stáváme indiánskými stopaři hledající hnízdo káněte. Rodinný vrcholový snímek z výletu vedle toho bledne, je prázdný.

Byla mi ukázána cesta, kterou bych se měl cíleně vydávat, abych se naučil ještě víc o plynutí, nechání věcí se dít, neřešení, nefocení.

„Je těžké lidi srovnat, ale ještě těžší nechat je být.“

Více ukázek v albu Stopaři káňat

O inspiraci

Během zimního focení se mě Katka zeptala, kde čerpám inspiraci. Rozleželo se mi to v hlavě….
Inspiraci beru ze světa, z dění kolem mě, z detailů. Běžná inspirace není nic moc zajímavého. Je to často propasírování cizí práce skrz sebe. Přiznám se, že z fotografů mám je dva. Jednoho žijícího a jednoho, který minulý rok zemřel. Z každého si beru jen část a to vlastně část, která ve mě beztak je, jinak by mě neoslovila, nerezonovalo by to. Pak jsem Katce zmínil ale pravou inspiraci, která přichází jen zřídka, nevolána a je jak příboj, který Vás popadne. Moje Pravá inspirace nepochází tedy z „opisování“. Je to spíš pasivní proces, kdy jsem jen divákem.
Mě osobně se nejvyšší stavy inspirace dějí před usnutím. Vlastně mi usnutí nepříjemně brání. Včera se mi to stalo (náhoda, že?) . Už jsem začal lehce sklouzávat do rozpuštění bdělého vědomí. V tom se to stalo. Dílky skládačky do sebe začaly zapadat. Jakoby mě situace, které se mi nedávno staly, měly dát každá svůj zprvu nenápadný díleček.
Ten den jsem jakou nahou duši měl maminku dvou dospívajících dětí. Věk nevím a je jedno. Poprvé jsem zkoušel použití kadidel a i další techniky vedení, výstižnější slovo je doprovodu, skrze focení aktu. Musím konstatovat, že mi lidé mládnou před očima. Běžně v životě z nich vidíte jen ustarané obličeje a můžete mylně spadnout do představy, že stejně ustaraná jsou i jejich těla. Ten, kdo jde do aktů a je lapen v hlavě, v myšlenkách, získá „prázdné“ fotky. V lepším případě vykalkulovaný průměr. To až když „probudíte“ tělo, začnete žasnout, jaké síly v sobě stále má.
Vždy se předem omlouvám za divně znějící instrukce, které jsou na hony vzdálené stylu „rukou si chyť prsa“. Díky různým druhům hudby, plynutím rozhovoru, ticha a lehkého doprovodu se žena vlnu za vlnou dostává hlouběji. I já tam z části musím, jsem doprovod. Hlouběji z hlavy, hlouběji do těla, které ožívá. Najednou se začnou rozpouštět představy o letech, přichází žhnutí. Vyplouvají aspekty ženství. V pohybech a napětí vnímáte protahující se kočkovitou šelmu. Tělo se vlní v hypnotických pohybech hada. Vědomí se znovu seznamuje s tělem, na které už pro jeho samozřejmost zapomnělo. Už několikrát jsem na začátku slyšel „Já se tahle hýbat neumím.“. Na konci jen o očích čtu udiv samu nad sebou. Ano samu nad sebou, já jsem jen doprovod.
Takové focení ten den proběhlo. Večer před spaním jsem otevřel novou studijní literaturu, která mě snad dovolí s Vámi zajít ještě hlouběji. Přečetl jsem jen pár stránek úvodu a v nich na mě čekala Věta, která se stala dalším článkem skládanky.
Ležím a chci usnout, do rekapitulace focení se v vmíchává Věta očistné extázi. Jen co jednou nohou vklouznu do sna, hned jsem vytažen zpět do polospánku, abych se znovu a znovu stával pasivním divákem zázraku inspirace. Celé se to opakuje, otáčí, přidávají se nové nápady. „Už to vím, chci spát, děti ráno nic neodpouští!“. Nakonec jsem po hodině musel jsem vstát, najíst se a s najedeným břichem rychle zpět, teď už konečně do sna. To je moje Pravá inspirace, žádné vědomé napodobování.
Co bude dál? Na kom si To zkusím? A jak probíhá inspirace u Vás?

Jak vnímám nahotu

Michala: „Jak vlastně teď vnímáš nahotu?“

….

Mou odpověď tady více rozvedu.

Nahota je stále nahotou, je to o tom, co s tím pocitem z ní uděláš. Buď ho pošleš dolů do klína a tam se přetaví na touhu (která je podle mě na škodu). Nebo si ho necháš v hrudi a zušlechtíš na hřejivou směs prožitku krásy a klidné radosti. Cesta zůstat nedotčen se pro odhalování krásna nehodí. Tu přenechejme gynekologům.

Někdo by mohl říct, že akt je hodně o sexualitě a dráždění představivosti svým naznačováním. Ano, i toto je cesta, ale té vládne erotika a tudy ani sám jít neumím. Koncept Nahých duší jde k sebe přijetí a objevení, než k sebe „nabízení“ někomu dalšímu. Je to akt pro sebe. Ne každá žena touží mít smyslné fotky, nebo spíš si tím procesem ke smyslné fotce projít. Problém je, když procesem chce jít fotograf a volí pózy a úhly, kdy vidí víc než by měl. A ještě hůř, když tvoří atmosféru, která je již přes čáru. Pak vznikají situace, kdy se, minimálně na podvědomé úrovni, nedaří ženě uvolnit a mít tak přirozené snímky. V tom musí být soulad na obou stranách.

Vidět ženu jako krásnou, je podle mě přirozenější pro muže než pro ženy. Neumím si představit, že bych měl fotit ryze pánský akt. Řekl bych, že na ženském aktu foceném fotografkou to musí být znát. Příroda zde hraje velkou roli, jen je nezbytné naučit se určitému druhu kázně. To aby nepřevládla pudovost a nezkazila důvěru, která logicky vede k hlubšímu otevření a přirozenějším snímkům.

Naprostá většina žen, které si focením prošly přiznaly, že daleko důležitější pro ně byl samotný proces, než výsledné fotky, které byly jen krásným „diplomem“. Když se vrátím k otázce. Jako fotograf nahotu vidím, jako něco krásného, přirozeného, léčivého. K tomu mi ale paradoxně pomáhá to, že jsem muž. Ženatý muž, který ví, že je lepší si tu žhavější energii nechat na doma 😉 Ukázky fotek jsou špičkou ledovce.

Nejlepší kusy patří pouze Michale, které tímto děkuji za svolení sdílet.

Máte na to být SVOBODNÍ?

Původně mělo toto focen být „modlitbou“ za déšť. Za vláhu, která zmírní dlouhodobé sucho a bude trvat aspoň týden. Měl jsem to dokonale naplánované. Taková zaříkavačka deště. Problém byl v tom, že jsem si vše čtrnáct dní tak důkladně představoval, až v daný týden začalo předčasně pršet a prší stále.

Když jsme s Martinou dorazili na místo nebyla tam žádná vyprahlá zem, prach, nic. Jen mokrý písek, svěží mech a ledová voda. Zkoušel jsem se držel své vize ale pak mi došlo, že moje cesta není cestou režiséra a ani nikdy nebyla.

Moje nejmíň oblíbená část focení začíná Vašimi slovy „A co mám dělat?“. Já nevím. Opravdu nikdy nevím, ač bych si to v ten moment moc přál. Ale asi by to fotkám uškodilo. Všechny kroky, které dělám mají vést k tomu, aby jste na to dělání „přišli“ sami. Má cesta je Vás, jako průvodce, dovést k vlastní svobodě. Odhodit představy a plány stažené z pinterestu a nechat skrze tělo hovořit duši.

Pokud máte odvahu, tak v přírodě (nemyslím v parku) to je jednodušší. Jste uprostřed živoucí svobody, jen se nechat strhnout společného proudu života. Nechat věci dít se. Tělo ví, jak se posadit, řekne Vám, když se chce hýbat. Často se tím nechám strhnout sám a kráčím travou jako na kladině, mám široce roztažená křídla, když stojím na skále. Je to snadné, jen se nebát, jen to vše aspoň pro TEĎ pustit. Pak už nepózujete, zavřete oči a vše se děje samo.


Není to cesta pro každého. Plno z nás si svou svobodu nechalo vzít. Zaplatili jsme za teplé místečko ve společnosti, za jistoty, za souhlasné pokývání hlavou ostatních. A pak, jako cvičené opičky, jdeme za cukřík po cestách, které nejsou naše.

Děkuji za všechny svobodné duše – nahé i oblečené, se kterými jsem mohl aspoň chvíli jít. Děkuji Martině, že se nebála přihlásit a jít se svou kůži na trh. Doufám, že aspoň nějakým z Vás, bude inspirací. Troufli by jste si?

Rozšiřujte svou svobodu. Martin

Více ukázek focení

Více o projektů Naked soul

 

Vnitřní pouť

Co říct na toto focení? Byla to pro mě výzva. Naprostou většinu focení mám založenou na komunikaci. Nyní jsem to chtěl udělat jiné.

„Proniknout mystickou cestu hlouběji do řeči těla a přenést ji na světlo světa.

              Krásně se to představuje, ale jak předat tělu slovo, když jeho řeč je němá? Velký dík a obdiv patří Denise, která nahá zvládla provést mou hlavní instrukci:

„Nech mluvit tělo, soustřeď se na něj.“

Občas jsem poprosil o přesun z kleku do stoje, ale jinak ateliérem zněla jen hudba podněcující dávné stavy transu. Když se pozorně podíváte, tak naprostá většina snímků je se zavřenýma očima. Okolní svět náš ruší. Až když se ponoříme do temnoty, můžeme začít tělu naslouchat, vnímat kde proudí energie.

Být ticho a ustát ten domnělý tlak, že bych měl focení řídit, pro mně byly zkouškou. Je to jako stoupnout si ve škole při zkoušení před tabuli a mlčet.

Taky jsem si dovolit více experimentů jak s nastavením foťáku a zlomil prokletí proklatě ostré fotky

 

Nebo podtrhl tajemno v následné postprodukci:

 

Pro zajímavost jsem udělal drobný pokus. Vždy po nějaké době jsem poprosil Denisu o kontrolní fotku. Vždy mě totiž fascinovala proměna lidí, kterou jsem mohl sledovat od okamžiku, kdy jsem se s nimi přivítal, přes focení až po finální fotku.

00:00 – „Vítací“

00:03 – Doktorská nahota

00:33 – Lámeme ledy

1:23 – Už to plyne samo

1:35 – Končíme 🙂

Celé to vypovídá o mé teorii fotogeničnosti – která je „v hlavě“ (stejně jako celý svět). Lidé podstupují všemožné vizážistické proměny. Přitom by udělalo největší změnu začít se vnitřně cítit příjemně, krásně, uvolněně. Líčení večer setřete, oblečení svléknete, vlasy se rozcuchají. Najednou tam jste zase Vy, bez vší té falešné pomoci. Pokud krása bude zářit zevnitř, tak Vám zůstane, dokud si ji sami nenecháte vzít.

„Není trvalého štěstí v žádném z předmětů světa. Je v nás.“

Více fotek můžete najít zde:

Denisa – vnitřní pouť

O projektu Naked soul –  Nahá duše

CORONAkt-strach

Strach je to, co nás žene. Za většinou našich činů je ve svém jádru strach ze smrti, ona vůle přežít. Měl by tě chránit před nebezpečím. Sluha je to dobrý. Ale role se nesmí otočit! Své oběti pak omotává jako pavučina mouchu.

Čím více bojuje, tím více se síť omotává. Poté, co podlehneme, stáváme se i my zdrojem infekce strachu, který poslušně šíříme dál. Naše lidskost může nepozorovaně zmizet, jak jsme zaujatí bojem samotným. Děláme věci, které jsou těmi „dlažebními kostkami dobra na cestě do pekel“. Vidíme nepřátele v těch, kteří nebojují dostatečně proti děsivému nepříteli.


V sevření děsu a zápalu boje nesmíme svou moc odevzdat do rukou, které ji zneužijí pro svůj zisk,či aby nad námi získaly kontrolu . Pod rouškou záchrany se dá ukrýt mnoho a diktátoři či totalitní systémy to vědí. Pro vidinu falešného bezpečí se často rádi vzdáváme své moci, odpovědnosti sami za sebe, i postupně svých práv.
Nepodléhejme infekci, která kolem krouží. Osvobození nečeká za vyhranou bitvou se strachem. Dokud bojujeme, bude zde i protivník. Pokud se ale odevzdáme situaci a necháme ji plynout, sebereme strachu sílu – naši pozornost. Ano, někdo musí padnout v boji až na samé dno svých sil, aby pochopil, že bojovat je marné. A aby se mohl odevzdal vyššímu záměru, přirozenému plynutí.

Vstupte do svých srdcí a najdete lidskost i božství.
Stačí situaci, která nás děsí, přijmout. Poodstoupit a získat nadhled či zcela prozřít všechny léčky. Strach se pak zase stane naším sluhou a může být i nejlepším rádcem. Přijměme svou smrtelnost, která nás doposud děsila, a náš život prostoupí radost z každé prožité chvíle.
Strach ze smrti nám nyní radost ze života dává, než aby ji bral.

Vše bylo nafoceno v rámci projektu Naked soul

Už vím, co je karma

Už vím, co je KARMA. Před devíti lety jsem měl poslední rok status studenta. Focení byl krásný koníček s výhledem možného přivýdělku do budoucna (student pedagogiky tohle musí mít vyřešené). Neměl jsem závazky, nikoho jsem neživil. Být fotograf, nemuset nic dávat, jen dravě růst. Prostě jsem využil výhody před již zaběhlou konkurencí.

Zadařilo se, dostudoval jsem, ale učit jsem nešel. Nenašel jsem místo, tak se mi moje investice vyplatila a já mohl rovnou fotit. Vybojoval jsem si své místo na fotosvětě.

Roky plynuly. Už nejsem student, už jsem dluhy platící muž, manžel, otec dvou dětí, jsem daně platící OSVČ, jsem blázen platící DPH…platím své závazky. To je život. Karta se obrátila a já jsem dnes tím, kdo své místo za foťákem musí obhájit, protože není dne, abych zde neobjevil nové fotografy, jakoby má nekompromisní stará já, bojující o svou šanci.Toto je karma…proto to vlastně nemůžu mít nikomu za zlé…a to je pochopení.

Jak bylo s indiánkou od Jizery vše naprosto jinak

Mělo to být focení na vyzkoušení nové metody. To jsem ale nevěděl, jak to vlastně celé je. Můžeme si zahrát na Věřte nevěřte. Začnu od toho, co jsem považoval za začátek….

Po vyhlášení pátrání po dobrovolnici na akty se mi ozvalo 15 žen. Celý projekt Nahých duší mám koncipovaný na věk cca 35+. Byla mezi nimi i Andrea, která dle fotky má ještě studentské vstupné do muzea. Přemýšlel jsem, jak ji kulantně napsat, že je na tohle focení moc mladá (prý jí ale je 28). I tak jsem raději projel její profil a narazil na FOTKU, kde ji indián z Amazonie zdobí tvář. Ouuu…no tak jo no, je rozhodnuto, výběrko uzavřeno.

 Během rozehřívacích  vět v prvních minutách nahoty došlo na téma cestování a já jsem přiznal, co stojí za tím, že tady teď stojí. Andrea se nesměle pousmála a že mi to musí říct celé.
Fotka je prý dva roky stará – tím pádem starší, než samotné focení Nahých duší.


„Byla jsem tenkrát v Ekvádoru u kmene Shuarů a focení s Tebou mi přišlo ve vizi (ayahuaska). Byl jsi tam Ty, jak držíš můj portrét, velký formát jako obraz a za ním tvoje tvář. Měla jsem to spojené s Tebou a z toho mi vyplynulo, že to je fotka…“

Od té doby vlastně čekala a sbírala odvahu se na focení objednat. Až teď přišla moje poptávka po dobrovolnici. No a tak to zkusila a teď je zde… díky fotce.

Kdo si toto focení tedy vlastně zařídil? Jsou věci už dopředu dané a mi jen naivně věříme na svobodnou vůli? Když jsem hloubal na smyslem toho všeho. Andrea mi odpověděla jen: „A není to jedno?“ Je. Každopádně podobné kouzelné okamžiky, dělají svět krásně tajemným.

No k mé metodě, kterou jsem chtěl ozkoušet. Přátelé, zatím to není ono. Instrukce, které jsem měl v plánu dávat, zatím nefungují tak, jak jsem si přál. To je vývoj. Je to potvrzení, že stávající styl práce je v pořádku. Mohu ho jen prohlubovat. Tvořit si manuál dle kterého Vás, duše milé, mám fotit není dobré. Je potřeba pouze udržovat plynutí,  radost a prázdný prostor…
Vlastně jedna nová instrukce je. Přišla z úst Andrei. Je to prosté:

„Dýchej“   

A tak tedy dýchám. A Vy to dělejte také.

Dech-život-duše….

více ukázek z focení této „Nahé duše“ 

Domácí focení II

Je osvobozující umět uznat, že jsem se mýlil. Do nedávna jsem měl v hlavě schéma, kdy se co s jakým dítětem dá fotit. Jakmile se nestihlo novorozenecké focení čtrnáct dní od porodu, tak jsem pro  ateliér doporučoval přijít až když dítě pase koníčky. Mělo to svůj důvod. Drobek přestával být drobkem, ale stále bylo potřeba ho jen držet. Marnila se tím plnohodnotná období, která jsou jedna z nejroztomilejších.

Jakmile jsem ale začal fotit doma, změnil názor na své schéma. Vlastně i tím, že se snažím fotit doma své děti (4 a 0,5 let).

Když fotíte rodinu, tam kde jsou doma a ne před papírem, je to vše jiné. Valení se na gauči není jako „sedněte si na tenhle flek na papíře“. Je to zachycená pohoda a je jedno jestli miminko rodiče drží spící, nechávají ho přes sebe nechají lézt na koberci, nebo ho pomoří do peřin. Doma limity, které jsem si stanovil neplatí.

A co teprve efekt výměny rolí. Nejednou jste to Vy, kdo je na domácí půdě a já jsem ta návštěva (ze svateb jsem už ale návštěva profesionální).  Kdo má obavy, že by před focením musel 3-20 dní předem uklízet, je mít nemusí. Jak je někde psáno:

Uklízet byt, kde žijí děti je jako čistit si zuby a jíst fidorku.

Mám to potvrzené z vlastní zkušenosti.

Zdá se mi i příjemnější vzpomínat nad fotkami dětí a nostalgicky si říkat
„To byl ten koberec ještě bez fleku a zdi nepočmárané“ 

 

více ukázek zde : Domácí focení 
a informační článek 

Žena se dvěma pupíky….

Stojím tam a mám opět pocit, že neumím fotit. O kus dál sedí nahá žena s jizvou po operaci, takovým druhým pupíkem, a čeká na Ten zázrak. Zázrak si ale nevynutíte, ten musí skoro neslyšně vklouznout mezi vás.

Fakt, že jsme ze začátku focení oba nervózní, na to jsem si už zvykl. Ale u focení Jany napětí ve vzduchu nechtělo opadnout a já jsem desítky minut nemohl „najít světlo“. Hledání světla je v ateliéru součástí ladění se. Já studuji, které co mi k Vám a i k celému focení sedí nejvíce. Jsem v tomhle skoro až posedlý a dovedu hledat opravdu dlouho. U Jany mi to trvalo více než hodinu. Střídal jsem světla, úhly ale fotky byly prázdné.

Slova plynula, nořila se hlouběji a najedou tam To světlo bylo. Nastal moment „klapnutí“ (klíčový stav kdy se něco překonalo, přehouplo, otevřelo a focení již pokračuje bez úsilí samo). Jana nejednou ožila a fotky, které následně během 20ti minut vznikly, by mi skoro stačily na celou knihu. Už To v nich bylo. Nastal zlom v prožívání situace a to vedlo k „nalezení světla? Nebo opačně? Já se kloním k první verzi a myslím, že během rozhovoru se nejprve muselo cosi uvolnit.

Protože nedávám moc instrukcí, tak celé focení je povídání si jednoho oblečeného a jednoho nahého člověka prokládané občasnou prosbou otočit se z břicha na bok. A tvorba fotek je doplňkem. Neumím omílat fráze o politice a počasí, zajímaví jsou lidé, jejich příběhy.

U nahých duší nebylo a není cílem fotit holčiny, kterým ještě nedoschl inkoust na maturitním vysvědčení. Ale ženy, které již prošly životními zkouškami. Od článku Hustá máma v Pravý domácí časopis sleduji, že Nahé duše nejsou opravdu pro každého. Jen odvaha svléknout se je pro výsledek málo. Nahota je tam pomůckou, odložením jedněch vrstev, aby mohly ven jiné. Jinak jde skoro o portrét. Po vydání článku se mi hlásily ženy, které v sobě měly sílu k překonání zkoušky a na průběhu a i výsledku to je znát.

Okolo sebe vidím stále dokola se opakující se vzorec. Ve vašem životě je něco špatně. Cítíte to, ale neměníte. Tak přijde „na pomoc“ nemoc. Nejdřív lehká, takové varování. Nic nezměníte? Přitvrdí. A rakovina je už opravdu velké varování a doporučení životní změny. V případě Jany nebyly nějaké části jejího života ideální. Zaznělo metaforické „na posrání“. Dle toho se i bujení v rámce trávicí soustavy rozjelo.

Jednou z nejsilnějších radostí, které jsem kdy poznal je radost z toho že jsme, že žijeme. Často nám život ale zevšední, zšedne, umaže se. Až letmý dotek smrti, který má skoro až léčivou moc, nám dá šanci najít ztracenou radost. Smrt nedovoluje si sebou na cestu vzít nic. Proto její připomenutí smyje vše nedůležité z našich životů a my zase můžeme cítit radost z každého nádechu, který nám byl dán. Já jsem si jen párkrát smočil prst v pocitu umírání (byl to jen pocit). Věřte ale, že pak vše nepotřebné odpadne a zůstane jen radost z holého žití. Možná asi jako když při tématu smrtelnosti odpadly zábrany, blokující moje „nalezení světla“….

Děkuji Janě, za svolení sdílet příběh a pár fotek (ty nejlepší by mi FB zatrhnul, nebo bychom už opustili anonymitu)

Martin

O projektu https://koubekmartin.cz/naked-soul/
Pár ukázek : https://koubekmartin.cz/gal-cat/naked-soul-naha-duse/

Proč se na svatbě páry fotí?

Přemýšlel jsem nad smyslem párového focení na svatbě. S děním svatby nemá vlastně nic společného. Je to svébytná část, izolovaná bublinka. Zachytit děj celého dne v jeho momentech a náladách je krásný dokument pro chvíle nostalgického vzpomínání. Proč ale ty párové fotky?

Že si člověka vezmete, tak tím se nic nemění. Ano je to skutečně jen kus papíru a kovový kroužek na prstu. Opravdovou zkouškou vztahu jsou děti. Až se stanete rodiči, tak teprve překročíte další hranici poznání jeden druhého. Jsou to náročné chvíle, kdy už dochází síly, které jste doposud používali pro sebekrotící mechanismy. Až když ten druhý vysílením ukáže svou doposud ukrývanou tvář, tak přicházejí zkoušky lásky.

„Láska není tak o tom, že někoho milujete za to, jaký je, ale i přesto, jaký je.“

Takové to vyhecované váhání než u oltáře řeknete ANO už nebude tím důkazem citu. To až když budete dál milovat druhého i takového, jakým i ve své temnější stránce je. Proč to spojuji s fotkou z té hodinky focení?

Až příjdou náročné chvíle, koukněte se právě na tyhle fotky. Jste tam spolu plní radosti, ideálů nadějí do příštích let. Skrze gesta a pohledy se tam přeneste a připomeňte si, jakého člověka jste si před léty vybrali a jak to u srdce hřálo. Oba jste se ale posunuli, čas, samotný život na Vás nyní zanechal šrámy. Ale tam někde uvnitř musí být i ten, kdo vedle Vás na svatbě stál a Vy jste mu slíbili, že s ním ruku v ruce životem budete kráčet dál, ať to bude jakékoli.
Povedené fotky z párového focení mají podle mě právě tuhle moc, tohle kouzlo.
Přeji Vám, aby i ty Vaše fotky tohle uměly.

O focení aktů venku

Nahota a příroda jsou magickou dvojicí.

Nahý člověk se stane opět součástí přírody a ta mu navrátí část jeho síly, čekající uvnitř na svůj čas pod prachem civilizace. Příroda tě bude vést. Stačí se jen naladit, ztišit a nechat se unášet napojování se na naše dávné kořeny. Obavy a předsudky nech na hromádce spolu s oblečením.

Je to naprosto jiný druh překročení své komfortní zóny. Divokost v ateliéru se vedle extatických pohybů spolu s větrem stane takřka prázdnou. Svléknout se uprostřed přírody vyžaduje větší odvahu, která ale nezůstane neodměněna.

Tep kamenů je pomalejší, ale stojí za to se zaposlouchat.

Zamysli se, kde ti je nejlépe. Louka, les, řeka, skály? Najdeš tam své spojence a již to nebude o nahé samotě, staneš se součástí celku, od kterého tě pouze na oko oddělili.


Mám to štěstí, že se s Vámi mohu nyní podělit o několik střípků z projektů Naked soul – Nahá duše, který jsem poprvé fotil venku. Věřím, že i když to jsou pouhé náznaky toho, co kompletní kniha ukrývá, tak že pochytíte část síly, která v ní sídlí.  Děkuji Báře za to, že si jako průvodce k této jedinečné zkušenosti vybrala mě a že mi povolila o něco se s Vámi podělit.

Více o projektu Naked Soul
Další ukázky hotových knih