možná by bylo lepší napsat „Víření sedimentů„.
Každý ať chceme či ne, tak zabředáváme v rutinách. Ač se snažím lidem dát focení autentické a nestrojené, tak mám své ozkoušené jistotky. Třeba u rodinných focení to jsou startovní pózy, kdy si všechny srovnám a pak vše nechám osudu. Sice je pro mě důležitá až ta fáze vznikajícího chaosu, ale i tak sleduji mé zabředávání do rutin a potřebu určitého „postupu“. Tím na sobě nechávám růst krustu z těhle sedimentů. Naštěstí se čas od času objeví lidé a situace, které vše krásně rozvíří a já dostanu šanci vidět svět pestřeji, než mi dovolovala moje krusta.
Katka se v emailu rovnou zeptala, jestli bych nedorazil já za nimi na oblíbené místo do Českého ráje. Super, bude se objevovat. V aťasu jsem s pětičlennými skupinami zvyklý pracovat, klidně i s dvanáctičlennými. Tam jsou hranice fotosvěta dané papírem. Nyní jsme byli se psem (!) uprostřed skal a nebylo síly, která by ty malé průzkumníky, bojovníky, horolezce, stavitele, závodníky udržela v zorném poli hledáčku. Mé startovní pozice padly. Oni ani nebyl vystaveny. Najednou jsem dřepěl rovnou ve fázi chaosu, který se odehrával 360° kolem mě a vlastně i nade mnou, pode mnou a častokrát zády ke mě.
Cítil jsem se z toho nesvůj. Jako by bylo snad mým úkolem všechny svázat k sobě a postupně posadit tu na kámen, tu do tunelu či položit na stráň do trávy. Ono se to jen dělo a nikdo s z ničeho nic nedělal. Přijal jsem tedy pozvání a stal se členem expedice. Fotky, kterých si nyní nejvíc cením jsou když třeba Katka učí děti znát ptáky a my se stáváme indiánskými stopaři hledající hnízdo káněte. Rodinný vrcholový snímek z výletu vedle toho bledne, je prázdný.
Byla mi ukázána cesta, kterou bych se měl cíleně vydávat, abych se naučil ještě víc o plynutí, nechání věcí se dít, neřešení, nefocení.
„Je těžké lidi srovnat, ale ještě těžší nechat je být.“
Více ukázek v albu Stopaři káňat
Nejnovější komentáře