Martin Koubek
Fotograf

Tag: práce s lidmi

O alchymii atmosféry

O alchymii atmosféry
Čím více se do tématu práce s lidmi nořím, tím více si uvědomuji, že jsem v něm většinu mého života. Lidé na otázku, co by chtěli dělat, většinou jen krčí rameny se slovy, že se stále hledají. Často To máme roky před očima, děláme To, ale nepovažujeme, za důležité.
Já třeba roky tvořím atmosféru. Tady rozsvítím lampičku a pootočím ji, aby měla to správné „hřejivé a plné“ světlo. Změním skladbu, protože je pro daný moment příliš „vlhká“. Zapálím vůni, aby se prostor zahustil. Žena se mi směje, že jsem autista 😉
Minulý týden mi začalo běžné rodinné focení. Už s touto rodinkou máme odfoceno už své, a proto se vždy bojím, že nám výsledky sklouznou do rutiny … jen o rok starší. V momentu, kdy jsme všichni předali otěže hudbě, jsem mohl starosti odložit. Naskočili jsme na jednu vlnu a bál se jediného – abych stíhal fotit. Vím, není to nic nového. Nějakou hudbu tam mám vždy, ale jen jako podklad. To podstatné bylo v uvědomění, že ji mohu povýšit na jeden z nástrojů.
Proč se nad tím vůbec pozastavuji? Protože do sebe situace stále zapadají s věci, kterých jsem si nevšímal na sebe sami upozorní. Jak jsem už na blogu psal O inspiraci. Večery ležím nad výpisky o práci s tělem, hudbou a vnitřními vzorci. Zní to asi potrhle, ale v rámci focení pomalu rozvíjím systém vnitřní cesty. Hledám pomocníky, kteří vezmou člověka dovnitř sama sebe a pak ty, které mu nalezené poklady pomohou vynést ven. Našel jsem dech, vůně, tělo samotné a hudbu. Vše bych chtěl vyzkoušet, hrát si s tím, ladit. Jen času je málo a i hledání dobrovolnic je někdy složitější.

V Peru při ayahuaskových ceremoniích jsem mnohokrát vnímal zvuk, jak tvoří prostor. Byl jsem ve světě utkaného pouze ze zvuku, který mě pomáhal chránit před rušivými vlivy jako bublina.

U Nahých duší tvořím komplexní atmosféru, která se s rodinným focením nedá srovnat. Nafukuji bublinu, posvátný prostor, ve kterém se znovu potkáte se svým tělem.

Více o focení nahých duší:
https://www.koubekmartin.cz/naha-duse/poukaz-na-nahou-dusi/

Otřes základů

možná by bylo lepší napsat „Víření sedimentů„.

Každý ať chceme či ne, tak zabředáváme v rutinách. Ač se snažím lidem dát focení autentické a nestrojené, tak mám své ozkoušené jistotky. Třeba u rodinných focení to jsou startovní pózy, kdy si všechny srovnám a pak vše nechám osudu. Sice je pro mě důležitá až ta fáze vznikajícího chaosu, ale i tak sleduji mé zabředávání do rutin a potřebu určitého „postupu“. Tím na sobě nechávám růst krustu z těhle sedimentů. Naštěstí se čas od času objeví lidé a situace, které vše krásně rozvíří a já dostanu šanci vidět svět pestřeji, než mi dovolovala moje krusta.

Katka se v emailu rovnou zeptala, jestli bych nedorazil já za nimi na oblíbené místo do Českého ráje.  Super, bude se objevovat. V aťasu jsem s pětičlennými skupinami zvyklý pracovat, klidně i s dvanáctičlennými. Tam jsou hranice fotosvěta dané papírem. Nyní jsme byli se psem (!) uprostřed skal a nebylo síly, která by ty malé průzkumníky, bojovníky, horolezce, stavitele, závodníky udržela v zorném poli hledáčku. Mé startovní pozice padly. Oni ani nebyl vystaveny. Najednou jsem dřepěl rovnou ve fázi chaosu, který se odehrával 360° kolem mě a vlastně i nade mnou, pode mnou a častokrát zády ke mě.

Cítil jsem se z toho nesvůj. Jako by bylo snad mým úkolem všechny svázat k sobě a postupně posadit tu na kámen, tu do tunelu či položit na stráň do trávy. Ono se to jen dělo a nikdo s z ničeho nic nedělal. Přijal jsem tedy pozvání a stal se členem expedice. Fotky, kterých si nyní nejvíc cením jsou když třeba Katka učí děti znát ptáky a my se stáváme indiánskými stopaři hledající hnízdo káněte. Rodinný vrcholový snímek z výletu vedle toho bledne, je prázdný.

Byla mi ukázána cesta, kterou bych se měl cíleně vydávat, abych se naučil ještě víc o plynutí, nechání věcí se dít, neřešení, nefocení.

„Je těžké lidi srovnat, ale ještě těžší nechat je být.“

Více ukázek v albu Stopaři káňat

Jak pracovat s lidmi

Práce s lidmi je alchymií. Není to o naučených technikách, co na koho zabírá a o manipulaci. Opravdová práce s lidmi začíná uvnitř nás. V minulém příspěvku o „nefocení“ jsem psal o vysypání koše představ, které nás brzdí, abychom vytvořili prázdný prostor pro druhé. Dnes navážu tím, jak s prázdným prostorem pracovat.

Jako ukázku použijeme tuhle malou holčičku. Ano, tu schoulenou v bezpečí na rameni tatínka. V podstatě je to stejné jako většina těch, koho fotím. Jde do nejistoty. Stojí před neznámým neoholeným člověkem, se kterým teď bude muset trávit nějaký čas, i když se na to třeba zrovna necítí. Popravdě si myslím, že ostatní na tom jsou opravdu podobně, každý má své pochybnosti a nálady, ale dle zkušeností už tuší, že se má smát, protože se to očekává a poslouchat instrukce. Tohle se naučit, ji teprve čeká. Nyní je ale krásně čitelná.
Máme tu tedy člověka, osobnost s vlastním temperamentem a zájmy. Pak jsem tady já, jako cizí prvek, který má přestat být cizí. Já pro tento proces mám svůj výraz. Bude to znít možná manipulativně, ale není. Říkám tomu „dostat se do lidí“. Být takový, aby se mi sami otevřeli a já s nimi mohl pracovat na autentičtější úrovni.

Tady přichází na řadu ten volný prostor ve mě. Prostor, který jsem uvolnil pro druhé. Je to moje pozornost, kterou jim upřímně věnuji. Nesmím lidi brát jako hmotu, kterou je potřeba zformovat dle mých představ. U dětí je snadnější, pokud je už někdo cizí neranil když mu věřili. Holčičce nesmíte říct „Tady si sedni, vem si tuhle kytku a hezky se na mě směj.“ A cedit to skrze nastavený přeslazený úsměv. Sice to je fotka, kterou si přeje babička na lednici a asi Vám ji kamarádky vychválí na FB do nebe, ale tohle my nechceme. Nebude tam život.
Prostě si poblíž sedněte, ve finále klidně mlčte. Uvolněte v sobě volný prostor, věnujte jí celou pozornost a s vnitřní radostí tam spolu buďte. Nesnažte se o nějaký falešný úsměv =D a nucenou konverzaci. Vy si tu radost musíte umět v sobě rozdmýchat jako oheň z jiskřičky a pak ji nechat sálat do okolí. Je to cítit v hrudi, v jejím středu a lehce doprava. (Už mám ten bod díky meditacím poměrně vystopovaný, prý tam sídlí duše, nadjá, atmán….).

Když odjíždím na svatby, tak se se ženou loučím slovy, že jedu rozdávat radost a smích. Není to jen fráze. Já to tam opravdu jedu dělat. Nikoli jako bavič, ale jako dárce pozornosti a vnitřní radosti. Někdy to v sobotu ráno dá více práce s tím rozfoukáním, ale pak se chytnu a na konci svatby třeba někdo přijde a poděkuje mi už jen za to, že jsem tam. Aniž by viděl fotky.

Ale zpět na louku k holčičce.  Nyní má Vaši pozornost a cítí , že jste tu v tento okamžik pro ní a dokonce si to užíváte. Dospělí to jistě pocítí aspoň na podvědomé úrovni. Držte to a čekejte. Ona nevydrží být pasivní, nebojte, nikdo to nevydrží =D. Sledujte její pohled a jemná gesta. Život přichází do fotky.

blíž

ještě


Už jste kamarádi, i když se vlastně neznáte.

U dospělých je potřeba překonat bariéry, kterými se sami obalili (strachy, bloky, představy o sobě a výsledku, sebekontrolu….a …..).  Komunikujte, ale netlachejte. Moment, kdy jste uspěli, poznáte. Najednou focení plyne samo a když na to příjde, tak už nemusíte říkat nic, jen sledovat a zaznamenávat, co se před Vámi děje. Děti si začnou hrát, nebo i Vás zapojí do hry. Dospělí prostě roztají.

Opravdu a nezbytně nutně v sobě musíte mít ten prostor pro druhé a radost z toho, že tam spolu jste, jinak Vás čeká štelování, instrukce, přemáhání. Já tyto fotky potkávám často. Jsou to ty reklamy, na „šťastné rodiny“. Osobně, když v sobě zkoumám pocit z nich, tak tam něco dře, něco chybí a často plno věcí přebývá (dekorace, které mají vyplnit to prázdno). Ale asi i to lidi chtějí, proč by se to jinak dělo, že? =D Já to ale nechci. Proto nemám rád skupinové fotky ze svateb, kdy se přetahuje o ženicha a rodinné fotky s tím vším okolo, co zrovna letí.

Ono i během focení se mnou zákonitě vznikají aranžované snímky, kdy řeknu, kdo kde a jak má být. Za prvé je lidé také očekávají, i protože je někdo očekává od nich. Za druhé se je dá použit jako odrazový můstek pro autentickou situaci. Jen musíte být pozorní. Lidé nevydrží být stále strnulí. No a za třetí, je to taky část času, kdy můžete rozdávat pozornost a svou vnitřní radost. Plody své práce budete sklízet v mezičasech. V prchavých momentech mezi instrukcemi.

Někdy příště a spíš v rubrice o práci s realitou a naši energetikou sepíšu víc o práci s tím centrem v hrudi.

Tak už víte, jak na to a teď to dělejte. Nejen u focení, stále 🙂

PS: holčička byla napůl Američanka, takže komunikace šla hlavně mimo slova.