Prosinec 2020
O alchymii atmosféry
Já třeba roky tvořím atmosféru. Tady rozsvítím lampičku a pootočím ji, aby měla to správné „hřejivé a plné“ světlo. Změním skladbu, protože je pro daný moment příliš „vlhká“. Zapálím vůni, aby se prostor zahustil. Žena se mi směje, že jsem autista
Minulý týden mi začalo běžné rodinné focení. Už s touto rodinkou máme odfoceno už své, a proto se vždy bojím, že nám výsledky sklouznou do rutiny … jen o rok starší. V momentu, kdy jsme všichni předali otěže hudbě, jsem mohl starosti odložit. Naskočili jsme na jednu vlnu a bál se jediného – abych stíhal fotit. Vím, není to nic nového. Nějakou hudbu tam mám vždy, ale jen jako podklad. To podstatné bylo v uvědomění, že ji mohu povýšit na jeden z nástrojů.
V Peru při ayahuaskových ceremoniích jsem mnohokrát vnímal zvuk, jak tvoří prostor. Byl jsem ve světě utkaného pouze ze zvuku, který mě pomáhal chránit před rušivými vlivy jako bublina.
U Nahých duší tvořím komplexní atmosféru, která se s rodinným focením nedá srovnat. Nafukuji bublinu, posvátný prostor, ve kterém se znovu potkáte se svým tělem.
Více o focení nahých duší:
https://www.koubekmartin.cz/naha-duse/poukaz-na-nahou-dusi/
Otřes základů
možná by bylo lepší napsat „Víření sedimentů„.
Každý ať chceme či ne, tak zabředáváme v rutinách. Ač se snažím lidem dát focení autentické a nestrojené, tak mám své ozkoušené jistotky. Třeba u rodinných focení to jsou startovní pózy, kdy si všechny srovnám a pak vše nechám osudu. Sice je pro mě důležitá až ta fáze vznikajícího chaosu, ale i tak sleduji mé zabředávání do rutin a potřebu určitého „postupu“. Tím na sobě nechávám růst krustu z těhle sedimentů. Naštěstí se čas od času objeví lidé a situace, které vše krásně rozvíří a já dostanu šanci vidět svět pestřeji, než mi dovolovala moje krusta.
Katka se v emailu rovnou zeptala, jestli bych nedorazil já za nimi na oblíbené místo do Českého ráje. Super, bude se objevovat. V aťasu jsem s pětičlennými skupinami zvyklý pracovat, klidně i s dvanáctičlennými. Tam jsou hranice fotosvěta dané papírem. Nyní jsme byli se psem (!) uprostřed skal a nebylo síly, která by ty malé průzkumníky, bojovníky, horolezce, stavitele, závodníky udržela v zorném poli hledáčku. Mé startovní pozice padly. Oni ani nebyl vystaveny. Najednou jsem dřepěl rovnou ve fázi chaosu, který se odehrával 360° kolem mě a vlastně i nade mnou, pode mnou a častokrát zády ke mě.
Cítil jsem se z toho nesvůj. Jako by bylo snad mým úkolem všechny svázat k sobě a postupně posadit tu na kámen, tu do tunelu či položit na stráň do trávy. Ono se to jen dělo a nikdo s z ničeho nic nedělal. Přijal jsem tedy pozvání a stal se členem expedice. Fotky, kterých si nyní nejvíc cením jsou když třeba Katka učí děti znát ptáky a my se stáváme indiánskými stopaři hledající hnízdo káněte. Rodinný vrcholový snímek z výletu vedle toho bledne, je prázdný.
Byla mi ukázána cesta, kterou bych se měl cíleně vydávat, abych se naučil ještě víc o plynutí, nechání věcí se dít, neřešení, nefocení.
„Je těžké lidi srovnat, ale ještě těžší nechat je být.“
Více ukázek v albu Stopaři káňat
Nejnovější komentáře