O alchymii atmosféry
O alchymii atmosféry Čím více se do tématu práce s lidmi nořím, tím více si uvědomuji, že jsem v něm většinu mého života. Lidé na otázku, co by chtěli dělat, většinou jen krčí rameny se slovy, že se stále hledají. Často To máme roky před očima, děláme To, ale nepovažujeme, za důležité. Já třeba roky tvořím atmosféru. Tady rozsvítím lampičku a pootočím ji, aby měla to správné "hřejivé a plné" světlo. Změním skladbu, protože je pro daný moment příliš "vlhká". Zapálím vůni, aby se prostor zahustil. Žena se mi směje, že jsem autista Minulý týden mi začalo běžné rodinné focení. Už s
Otřes základů
možná by bylo lepší napsat "Víření sedimentů". Každý ať chceme či ne, tak zabředáváme v rutinách. Ač se snažím lidem dát focení autentické a nestrojené, tak mám své ozkoušené jistotky. Třeba u rodinných focení to jsou startovní pózy, kdy si všechny srovnám a pak vše nechám osudu. Sice je pro mě důležitá až ta fáze vznikajícího chaosu, ale i tak sleduji mé zabředávání do rutin a potřebu určitého "postupu". Tím na sobě nechávám růst krustu z těhle sedimentů. Naštěstí se čas od času objeví lidé a situace, které vše krásně rozvíří a já dostanu šanci vidět svět pestřeji, než mi dovolovala
