Martin Koubek
Fotograf

Tag: flow

O alchymii atmosféry

O alchymii atmosféry
Čím více se do tématu práce s lidmi nořím, tím více si uvědomuji, že jsem v něm většinu mého života. Lidé na otázku, co by chtěli dělat, většinou jen krčí rameny se slovy, že se stále hledají. Často To máme roky před očima, děláme To, ale nepovažujeme, za důležité.
Já třeba roky tvořím atmosféru. Tady rozsvítím lampičku a pootočím ji, aby měla to správné „hřejivé a plné“ světlo. Změním skladbu, protože je pro daný moment příliš „vlhká“. Zapálím vůni, aby se prostor zahustil. Žena se mi směje, že jsem autista 😉
Minulý týden mi začalo běžné rodinné focení. Už s touto rodinkou máme odfoceno už své, a proto se vždy bojím, že nám výsledky sklouznou do rutiny … jen o rok starší. V momentu, kdy jsme všichni předali otěže hudbě, jsem mohl starosti odložit. Naskočili jsme na jednu vlnu a bál se jediného – abych stíhal fotit. Vím, není to nic nového. Nějakou hudbu tam mám vždy, ale jen jako podklad. To podstatné bylo v uvědomění, že ji mohu povýšit na jeden z nástrojů.
Proč se nad tím vůbec pozastavuji? Protože do sebe situace stále zapadají s věci, kterých jsem si nevšímal na sebe sami upozorní. Jak jsem už na blogu psal O inspiraci. Večery ležím nad výpisky o práci s tělem, hudbou a vnitřními vzorci. Zní to asi potrhle, ale v rámci focení pomalu rozvíjím systém vnitřní cesty. Hledám pomocníky, kteří vezmou člověka dovnitř sama sebe a pak ty, které mu nalezené poklady pomohou vynést ven. Našel jsem dech, vůně, tělo samotné a hudbu. Vše bych chtěl vyzkoušet, hrát si s tím, ladit. Jen času je málo a i hledání dobrovolnic je někdy složitější.

V Peru při ayahuaskových ceremoniích jsem mnohokrát vnímal zvuk, jak tvoří prostor. Byl jsem ve světě utkaného pouze ze zvuku, který mě pomáhal chránit před rušivými vlivy jako bublina.

U Nahých duší tvořím komplexní atmosféru, která se s rodinným focením nedá srovnat. Nafukuji bublinu, posvátný prostor, ve kterém se znovu potkáte se svým tělem.

Více o focení nahých duší:
https://www.koubekmartin.cz/naha-duse/poukaz-na-nahou-dusi/

Otřes základů

možná by bylo lepší napsat „Víření sedimentů„.

Každý ať chceme či ne, tak zabředáváme v rutinách. Ač se snažím lidem dát focení autentické a nestrojené, tak mám své ozkoušené jistotky. Třeba u rodinných focení to jsou startovní pózy, kdy si všechny srovnám a pak vše nechám osudu. Sice je pro mě důležitá až ta fáze vznikajícího chaosu, ale i tak sleduji mé zabředávání do rutin a potřebu určitého „postupu“. Tím na sobě nechávám růst krustu z těhle sedimentů. Naštěstí se čas od času objeví lidé a situace, které vše krásně rozvíří a já dostanu šanci vidět svět pestřeji, než mi dovolovala moje krusta.

Katka se v emailu rovnou zeptala, jestli bych nedorazil já za nimi na oblíbené místo do Českého ráje.  Super, bude se objevovat. V aťasu jsem s pětičlennými skupinami zvyklý pracovat, klidně i s dvanáctičlennými. Tam jsou hranice fotosvěta dané papírem. Nyní jsme byli se psem (!) uprostřed skal a nebylo síly, která by ty malé průzkumníky, bojovníky, horolezce, stavitele, závodníky udržela v zorném poli hledáčku. Mé startovní pozice padly. Oni ani nebyl vystaveny. Najednou jsem dřepěl rovnou ve fázi chaosu, který se odehrával 360° kolem mě a vlastně i nade mnou, pode mnou a častokrát zády ke mě.

Cítil jsem se z toho nesvůj. Jako by bylo snad mým úkolem všechny svázat k sobě a postupně posadit tu na kámen, tu do tunelu či položit na stráň do trávy. Ono se to jen dělo a nikdo s z ničeho nic nedělal. Přijal jsem tedy pozvání a stal se členem expedice. Fotky, kterých si nyní nejvíc cením jsou když třeba Katka učí děti znát ptáky a my se stáváme indiánskými stopaři hledající hnízdo káněte. Rodinný vrcholový snímek z výletu vedle toho bledne, je prázdný.

Byla mi ukázána cesta, kterou bych se měl cíleně vydávat, abych se naučil ještě víc o plynutí, nechání věcí se dít, neřešení, nefocení.

„Je těžké lidi srovnat, ale ještě těžší nechat je být.“

Více ukázek v albu Stopaři káňat

Není flow, jako FLOW

Překročit komfortní zónu…často se mi u focení nestává, že by to byla taková smršť dětské energie, že se z toho sám opotím a zároveň tam mám rodiče, kteří tu živelnost dokáží ukočírovat bez –no prostě bez 😃 .
Překonali jsme stádium jakéhokoli vedení a odevzdali se opěvovanému stavu „flow“. Ale není flow jako flow. Obvykle chceme takové to plyšáčkové plynutí po peřejkách dění. Tohle byla ale vážení dravá řeka dětské spontánnosti a já s rodiči jsme jen její proud udržovali v papírovém korytu.
Myslím, že tyhle fotky jsou opravdu ryzí esencí rodinného života. Není to pro každého. Na tohle musíte mít. Ale odměna je k nezaplacení.
a nebo si můžete v klidu sednout na sáňky v santovske čepici a předstírat, že dětství znamená klid. 😉