Martin Koubek
Fotograf

Leden 2022

Focení srdcem

Věnováno prožitku a tanci duše s tělem … a světem.
Přistihl jsem se, že jsem již měsíce lapen do vlastní pasti. Snažím se ženy odvést během focení z hlavy do těla, do srdce. Tedy od zatěžujícího myšlení k prožitkům, k pocitům a emocím, které mizí pod nánosy denních starostí. Sestavil jsem si postupy a návody „meditačních“ technik a tím sám sebe uzavřel ve vězení rozumu. Ne každý se ale uvolní bez počátečního „vedení“, které sdělované instrukce přináší. „Dělej si tu co chceš, hlavně si to užij.“ Kdo by to hození do vody rozplaval? Vše je potřeba s citem propojit do hravého tance, který občas k odrazu využije pevný bod, aby své víření zesílil. Využít „pevné“ techniky jako brány mezi úrovněmi spontánnosti.
„Foť srdcem“ ve mě od ranního přemítání zní. Zkusím Vám ten ideální a asi paradoxní stav popsat. Když fotíte hlavou, tak lidi úhledně rovnáte, jak jejich postoj, tak i pozici na fotce (a co nešlo, zachrání photoshop). Vše musí odpovídat daným pravidlům kompozice a etalonům krásy! Kompozice a zatuhlé štěstí amerického úsměvu.
Pokud se rozhodnete fotit srdcem, bylo by mnohdy nejlepší oči zavřít a jen se nechat unášet pocity. To ale není dost dobře možné, koukat se musí. Takže necháte oči a hlavně své srdce otevřené, necháte ho zářit. A jak jsem dnes na focení zmínil, není to o „vedení“, je to o „strhnutí“. Formální focení jde na vedlejší kolej, důležitý je samo plynutí a prožitek. Až jeho kvalita a intenzita dodává fotce sílu. Celé to jen jakoby mimoděk fotíte…
Zkuste se na tyto fotky také dívat srdcem, nehodnoťte, nesuďte, to náleželo hlavě. Nyní jste srdečním pozorovatelem. Nechte na sebe působit mozaiku pocitů z jemných detailů, s výrazu. Vciťte se do prožitku focené. A pak se snažte i sebe a celý svět kolem vidět srdcem.
Chtěl bych E. moc poděkovat, za to, že do focení šla s takovou energií a odhodláním. Prý to dělá pro dceru a i pro ostatní, které si k sobě cestu teprve hledají. Ptal jsem se jí po pár hodinách po focení, jestli by Vám chtěla něco vzkázat:
Moje motto je – z NIČEHO se neposrat . S tím jsem i do toho šla. Každý jsme originál a každý máme ten dar – být, žít. Měly by jsme si ho začít vážit. Neztrácet čas, nepromarnit příležitosti a jít do všeho naplno, protože ikdyž by jsme měly prohrát, pro sebe jsme vítězi už jen tím, že se uděláme první krok a snažíme se.
Každá žena je nádherná. Každá má v sobě krásu, ženskost, něhu, vnitřní kouzlo a sebevědomí. Stačí jen najít cestu, jak to v sobě probudit. Nezáleží na tom, jestli je žena hubená, kudrnatá, pihatá, silná nebo má křivé zuby. Tohle vše je naše přednost. Je to vyjádření těla, kterého by jsme si měly vážit. Naše tělo dokáže neskutečné věci. Tak ho pojďme oslavovat, hýčkat. Pojďme obdarovat své tělo za to, co pro nás dělá. Je to to jediné, co opravdu máme.
I já jsem prošla svou cestou poznávání se a vím, že ještě dlouhou cestu mám před sebou a moc se na ní těším. Focení Nahých duší je pro mě tak nesmírně obohacující a osvobozující. Je to mnohem víc, než jen fotka. Je to poznání sama sebe, vystoupení z komfortní zóny a vyjádření svých pocitů světu. Nedělám to jen pro sebe ale i pro mou dceru. Které přeji, aby měla zdravé sebevědomí, ženskost a upřímnost. Přála bych to každé ženě.
Velké díky patří hlavně Martinovi. Jsem Ti nesmírně vesmírně vděčná za příležitost kterou jsi mi dal. Moc to pro mne znamená, ráda jsem Tě poznala.

Na vlnách extáze

Musím psát ihned, než mi jemnější tóny dojmů odvanou z mysli.

Chci se podělit o zkušenost, která převálcovala původní záměr zkusit si nové aktové svícení.
Musím se sám sobě smát, když si vzpomenu na hodiny strávené nad přípravou poznámek, jak vést focení hlouběji k prožitkům probouzejícího těla a zbavování se emočních nánosů. Po pár minutách focení jsem si totiž připadal asi jako učitel autoškoly, který má v plánu seznamovat se základy řízení osobáku, ale v první zatáčce zjistí, že vedle něj sedí řidič formule 1. Závodník se schopnostmi, o kterých se učiteli zdá jen v divokých snech, kterého přesahují.

Rozjezd focení běžel slibně. Můj požadavek nechat věci plynout bez kontroly ven, byl přijat jen s poznámkou, že se P. možná obává použití zvuků. V mysli mi vyskočilo, že chodí do sboru. A tak jsem občasné tóny uznal za přínosné. Ještě jsem netušil, já bláhový, co přijde.

Jako by P. četla myšlenky a byla naschvál krok přede mnou. Plánujete zahájit zahřívání protažením, zvednete oči od poznámek a tam už po papíře poskakuje a natahuje se nahé tělo. Chcete navést ke změně perspektivy vědomí skrze posunutí z hlavy do jiných částí těla a vidíte, že jste se k tomu nestačili ani nadechnout a ono se to již děje.

Pak to nějak přišlo. První zmínka o extatické vlně. Člověk si pod tím představí leccos, něco jako ezo-etno-breakdance. Ležící tělo se nadechlo, zasmálo a bytost, která mi měla být modelem se do sebe lehce, ale hluboce zanořila. Nádech, výdech, nádech,výdech, klid, povzdech, končetiny začínají pocukávat, hlava se zaklání, nádech, výdech, sevření , vzdech. Vše nabývá rytmu tělem cosi pulzuje, prohýbá ho a napíná.  Já vlastně nevím, co se děje. Jako divák sleduji tělo milující se samo se sebou, v sobě samém. Minuty a minuty pohlcující extáze přitom nepředcházel jakýkoli dotek.

Čekám, jsem svědkem, ale pak již do děje vstupuji. Fotek těla v transu je již dost. Stahuji P.vědomí z nebe zpět na Zem, kvůli uším v okolních místnostech, které si orgasmické povzdechy musely vyložit jinak než se skutečně dělo.

Jak přirozeně se do toho stavu P. vnořila, tak zase ladně z něho vystoupila. Jen s omluvou, že se jí bude chvilku špatně mluvit, protože mysl po návratu u „ticha“ funguje jinak, nebo spíš nefunguje a jí se špatně vyjadřuje.

P. se posadila do tureckého sedu, položila ruce do nejprofláklepší mudry světa, narovnala záda a vybuchla smíchy s poznámkou o velké jogínce. Celé to rozmetalo tuhé představy na padrť a vracelo „posvátné“ do jednoduchého života. Vše bylo a je blíž než na dosah ruky.

Co takovému člověku dávat za instrukce? Mým jediným úkolem se od teď stalo udržet P. ve fotitelné části pozadí, mačkat spoušť a měnit zavařené blesky. Vlastně to pro mě bylo focení snů, kdy se dělo, co bych přál každému, a já nemusel nic řídit. Pohyb, tanec, plynutí, extáze, štěstí. Vroucí je pohlcováno propastným klidem a klid přináší zpět sálající impulzy.

Roky medituju a cvičím dle rozličných nauk od východu na západ, tam a zpět. Své cíle popisují jako v tajemné mlze a používají názvy, které vzbuzují představy na hranici neskutečna. A  najednou se  přede mnou děje, co asíjší mystici a jogíni nazývali probouzením hadí síly. Žádné dlouhé přípravy a ta omáčka kolem. Prostě se to dělo a to přirozeněji než když se já odhodlám k běhu a rozhodně s větší radostí.

Co si z toho odnést, než jen nevšední divácký zážitek a jistotu, že takhle svítit akty lze?  Z naprosté přirozenosti, se kterou se vše dělo, jsem si odnesl to, že všechny ty „posvátné“ stavy jsou nám přístupné Teď a bez překážek. Jedinou překážkou jsme si opravdu sami, není ničeho k dosažení po letitých zásluhách. Jak zmiňují velcí mistři, už TAM všichni jsme.

Žasnu nad možnostmi těla, mysli, prožitku, které bez výjimky máme. Jen si vzpomenout. Jsou obdivuhodnými nástroji, hračkami, které máme v té Velké Hře k dispozici.

Zeptám se Vás, proč toto naprostá většina z nás neprožívá? Poctivě se nad tím zamyslete než budete číst dál. Máte odpověď? Teď napíšu tu svoji. Je asi úplně jedno, co přesně každý z nás odpověděl. Ať už to je „nevěřím v to“ či „musím na sobě ještě hodně prcovat“. Nezažíváme to, právě protože jsme si dokázali odpovědět. Protože si vždy najdeme důvod, proč to nejde.

 Musím na zeď instrukcí doplnit další radu. Hned vedle „DÝCHEJ“ a „JEN BUĎ“  přibude „UVOLNI SE“, protože to jediné jsem pochopil, že musí P. udělat, aby mohla plout na dalších vlnách štěstí.

Celé album

O projektu Nahá duše

Ven z labyrintu

Musím se podělit o zatím nejsilnější symbolický sen, který jsme kdy měl:
Stojím v bazénu s dalšími lidmi. NĚKDO ke mně přistoupí a říká ať zkusím proplavat jeden prostor, že ti dobří najdou cestu skrz poměrně rychle. Nadechuji se a sestupuji do hlubiny. Jsem v zatopeném členitém prostoru, kde je vidět, ale cestu dál nenacházím. Nechávám se chytit na vlastní ego a vyplouvám ven s tím, že teď to prostě najdu a dokážu, že na to mám! Rozdýchávám se, zadržuji dech a vracím se zpět do chodeb.
Není k dispozici žádný popis fotky.
Zpočátku cítím docházející vzduch. Vidím ale cestu tak s vítězným pocitem plavu tím směrem. Objevuji se v dalším vodou naplněném prostoru podobnému schodišti obřího hotelu. Zapomínám, na potřebu dýchat a proplouvám dál a dal. Vlastně výš a výš, s pocitem, že se už přeci za další odbočkou, dveřmi či odhaleným tajným průchodem musím vynořit. Každé řešení, které jsem považoval za konečné, se vzápětí ukazuje jako dílčí. Občas jsem potkal jiné lidi, kteří byli zabrání do „svého pokoje“, nic nehledali, jeden druhého jsme si nevšímali.
Není k dispozici žádný popis fotky.
Proplul jsem toho skutečně hodně, než jsem spočinul na střeše. Kde byl NĚKDO a poslal mě sednou si do nějaké si kabiny, která se rozjela pryč. Už jsem skoro zapomněl, že na začátku byl nějaký bazének, do kterého jsem z hecu skočil. Najednou se na obzoru objevilo město. Gigantické, nebylo vidět konce, budovy čněly kilometr vysoko a jejich části se jako mozaiky neustále přeskládávaly v děsivém, ale hypnotickém pohybu. Najednou se z nich utvořila obří rovná stěna, na které se pomocí zasouvání a vysouvání bloků objevil obličej postavy, která mě na ten výlet pozvala. Z jeho úst zaznělo ďábelské „Hra teprve začíná!“. A já věděl, že zde budu ztracen bloudit již na věky. Najednou se v té stravující bezmoci má mysl zastavila a odněkud zaznělo: „Jedinou cestou ven je PROBUDIT SE.“….. a já se z toho nekonečného bludiště probudil.
Není k dispozici žádný popis fotky.
Velmi obecně bych význam snu shrnul v tom, že při řešení problému musíme dostat o úroveň výš, jinak se v tom budeme motat na věky.
Hlubší symbolikou může být: Co pokoj, to život. Dokud neprozřeme, tak budou přicházet další.
Kdo byl NĚKDO a kdo měl poradil jak z toho ven, nechám na Vás.
A hlavně : co znamená „PRODBUDIT SE“ ?