Přiznání a otázka doplňujícího Proč

Skoro v prvním odstavci je úkol. Upřímně se zeptat sama sebe, proč techniky a učení chci vlastně znát. Odpovídám si už asi zautomatizovanou odpovědí, že hledám pravdu. Tím jsem to krásně vznešeně uzavřel.

Teď (00:12), jsem musel vstát z postele, abych pokračoval. Nějaká, krutě upřímná část mě, se zeptala na doplňující otázku.

…a tak se přiznávám.

Pravdu hledám ze strachu. Nic vznešeného. Ale je to tak.

Chci se zbavit nejistoty z budoucnosti. Jak to bude, až zestárnu? Co rodina, práce a zdraví?

Člověk hledá jistotu, že vše může být dobrý a obavy jsou zbytečné.

Na druhou stranu, to je obhajitelný důvod, proč hledat. Rád bych našel důkaz, že to opravdu může být stále dobrý, třeba jako teď.

A mohl lidem okolo mě říct, že se taky nemusí bát, že knihy nelhaly.

Nyní ráno (6:25), mi do meditace vklouzlo třetí již milostivější „Proč?“.

„Protože neznám Pravdu, ještě jsem nenašel důkazy. Až budu vědět, přijde klid.“

„Nic….„

Ale s tím NIC vlastně přichází bezdůvodný a prohlubující se klid. Hloubka, ticho, klid.

Lao C´

Fr. Drtikol