Celé léto se ukrýváte před spalujícím žárem a pak v den Vaši svatby prší tak, že snad budete muset k oltáři dojet ve člunu.
Vždy soucítím s nevěstami, které jestli ještě jedou uslyší ten frk o pršícím štěstí, tak se jim otevře kudla v kapse. (Radím proto všem, aby se této formě „pomoci“ vyhnuli. )
Dneska konečně snad rozvinu myšlenku, kterou převaluji na patře už pár týdnu. Je to o mlčení. O mém mlčení na svatbách.
Dřív jsem na svatbách šel hodně cestou komunikace, abych se stal součástí, abych zapadl, aby se lidé otevřeli. Ale nedávno (ne na této svatbě) jsem šel svatbou vedle velmi komunikativního kameramana a tím dostal šanci zrcadla. Šanci vidět, jak to asi působí. Objevil jsem tak velkou sílu mlčení.
Nemyslím tím, stranit se lidem, nemluvit s nimi vůbec a jen si dělat svou práci nezúčastněně z povzdálí. S lidmi jsem se dál bavil, ale nebylo tam vměšování, abych navázal kontakt. Stále jsem tam byl pro lidi jak jsem nejlépe uměl. Aby určitá aura pohody sálala dál i beze slov. Je to o vnitřním nastavení, o klidu a štěstí, který v sobě rozvinete a dovolíte mu linout se dál. Jen prostě v tichosti, skrze úsměv, pohled. Být součástí celku, ale šetřit slovy.
Začnete-li se řídit moudrem „Mluv pouze, pokud jsou Tvá slova lepší než mlčení.“, dostanete se do bodu, kdy se ticho stane vašim domovem, ze kterého se skoro nechce. Pokud znáte Viliama Poltikoviče a debaty s ním, tak takové to asi je. Zvážíte myšlenku, očistíte od nepotřebného a pak na minutový košatý dotaz odpovíte klidné „Ano“.
A tak šetřím slova.
Svatby jsou velké učitelky. Na někdy příště sepíšu o svatbě jako prostředku sebepoznání.
Nejnovější komentáře