Tag: kdo jsem
Přiznání a otázka doplňujícího Proč
Přišla mi knížka, kterou jsem si pořídil, abych si rozšířil jógicko-mystické techniky sebepoznání a z něho plynoucího poznání podstaty reality.
Skoro v prvním odstavci je úkol. Upřímně se zeptat sama sebe, proč techniky a učení chci vlastně znát. Odpovídám si už asi zautomatizovanou odpovědí, že hledám pravdu. Tím jsem to krásně vznešeně uzavřel.
Teď (00:12), jsem musel vstát z postele, abych pokračoval. Nějaká, krutě upřímná část mě, se zeptala na doplňující otázku.
„A proč chceš znát Pravdu?“
…a tak se přiznávám.
Pravdu hledám ze strachu. Nic vznešeného. Ale je to tak.
Chci se zbavit nejistoty z budoucnosti. Jak to bude, až zestárnu? Co rodina, práce a zdraví?
Člověk hledá jistotu, že vše může být dobrý a obavy jsou zbytečné.
Na druhou stranu, to je obhajitelný důvod, proč hledat. Rád bych našel důkaz, že to opravdu může být stále dobrý, třeba jako teď.
A mohl lidem okolo mě říct, že se taky nemusí bát, že knihy nelhaly.
Nyní ráno (6:25), mi do meditace vklouzlo třetí již milostivější „Proč?“.
„Proč se toho bojíš?“
„Protože neznám Pravdu, ještě jsem nenašel důkazy. Až budu vědět, přijde klid.“
„Co jsem zatím našel?“
„Nic….„
Ale s tím NIC vlastně přichází bezdůvodný a prohlubující se klid. Hloubka, ticho, klid.
„Tao, které má jméno, není Tao.“
Lao C´
„Nic Tam nehledej, nic Tam není.“
Fr. Drtikol
Živě na Českém rozhlasu Dvojce
Byl to hukot
Jakmile se rozsvítilo prvně to rudý světýlko a nastal moment pro moje „Mým národům“ tak se můj tep dal měřit na richterově stupnici. Jako protiváha vzestupu se má schopnost myšlenku v hlavě objevit, uplácat a vypustit, klesla na úroveň batolete. Později už jsem se naučil nořit se víc do sebe. Ale ještě půl cesty domů mi bylo zle.
- Docela náročná je doporučená úroveň sebecenzury. Nějaké zážitky a slova není doporučeno říkat a tak když myšlenku pracně rodíte, tak ji současně kontrolujete a osekáváte o šťavantosti.
- Omlouvám se všem sáňkovým fotografům a fanouškům, prostě jiný příklad fotografického stereotypu mě nenapadal. Jsem za Vás často rád, že tento požadavek trhu uspokojí někdo jiný.
- Bojím se, že jsem řadu myšlenek řekl jen částečně a tak nemusí být pochopeny a já budu za cvoka (to je ještě ta lepší část než nepochopení).
- Ticho v živém přenosu má úplně jinou intenzitu než mlčení u kafe. Je tak krystalicky čisté, ostré ale i tak naléhavé ukončit se. Uvědomíte si, že v ten moment s Vámi mlčí i posluchači.
- Proč jsem v ponču? No proč bych nemohl
Byla to možná jedna moje pomůcka v tom, že o nic nejde. Být v košili, tak to by bylo hned jasný, že tohle je vážný!
Jsem
Už jsme někdy přemýšleli kdo jste? Či z čeho pramení to, že existujete? Já hledám denně. Meditace v mém pojetí je vlastně psychologií v nejčistším slova smyslu.
Neradím se s anděly, necpu se do 5.dimenze, ani nehledám svůj galaktický dvojplamen. Prostě jen jdu zpět po niti skrze bludiště nánosů a hledám odpověď na otázku „Kdo jsem?“. Nespojujte proto meditaci nutně s náboženstvím či ezoterikou. Říkejte tomu třeba zvědavost s bonusy.
Předevčírem jsem po dlouhé době „otevřel jedny ukryté dveře“.
Začínám klasicky. Definuji, co nejsem a tím odlupuji slupky:
„Nejsem minulostí ani budoucností…“
(Odkládám vzpomínky i plány. Obavy, naděje…)
„Nejsem tělem …“
(Rozpouštím pocit tělesnosti, zapomínám na něj. Rozšiřuji se do nekonečna)
„Nejsem myslí …“
(Na pár minut ukončuji vnitřní dialog. Zůstává bdělost. Vědomí. Jako dlouhá pomlka mezi slovy)
Vše, co na mě není trvalé a neměnné, odkládám. Je to jen popisem. Mohl bych škrtat do nekonečna, proto přecházím rovnou na:
„Kdo jsem?“
(Čekám, držím postoj otázky. Tiše. Klidně.)
„JSEM“
(Jen TO a propastný klid)
„JSEM“
(Každé slovo, definice čím jsem, by bylo krokem zpět)
„JSEM, který jsem.“
(Ta věta mi něco říká. Pepek námořník a ještě NĚKDO se tak popsal. Možná to je troufalé, ale já taky jen JSEM. Nic víc, nic míň.
„Kam dál?“
Odkládám i slovo „JSEM“. Tu jeho obálku, kterou slyšíme.
Zůstává ESENCE BÝTÍ, plující v prázdnotě, v temném nekonečnu, v tichu. Obklopuje mě konejšivý klid a i já jím JSEM….
Takhle to zní jako banalita. Jasně, že jsem! To jsme každý. Ale když si to prožijete, je to úplně jiný kafe. To je jako bych měl popsat někomu chuť manga, kdo ho ještě neměl (mrkev křížená s pryskyřicí a do sladko-kysela). Musíte si ten čistý pocit zažít sami na sobě. To takových ponorech si říkám, co bude dál? Kam a k čemu se dá dopracovat? Co ještě odložit? Vím, že mě tam nečeká nic děsivého, spíš naopak.
Nejnovější komentáře