Odpověď ukrytá v otazníku
Je to už více jak rok, co jsem v této oblasti něco publikoval.
Před rokem a půl jsem stál před rozhodnutím, zda si ponechat či opustit 25let studia a bádání v oblasti spirituality. Vzdát se exotických konceptů a oprostit se od víry v jejich autority.
Bylo potřeba takřka vše pustit. Energie, čakry, cesty mimo tělo, pocit, že se musíte roky a životy čistit, aby se jednou, něco možná stalo … vše šlo pryč.
Jedna z mála věcí, které jsem si ponechal, jako smysluplné, byla technika sebedotazování, onen svatý grál antických filosofů, čili „Poznej sebe sama. Zjednodušeně hledání „Kdo jsem?“
Znám tu větu už od gymplu. A stejně dlouho jsem si jen představoval, co za odpověď asi má přijít.
Včera se přede mnou opět zjevila na řádcích jedné z knih, které jsem si ponechal. A najednou přišlo pochopení, jako blesk z čistého nebe, bez žití v ústraní, jen o naklíčené sóje na talíři abych neublížil živému. Bez žití v hrané pokoře a všeobjímající lásce. Ze svých neřestí jsem musel odložit jen slepé ezo náboženství.
Včera jsem pochopil, že odpověď je ukrytá „v otazníku“. Přesně tak. Jako by otazník byl biblickým hadem, který snesl jablko poznání. Celé to není totiž otázka, ale KLÍČ k pocitu, který vyvolá. Na tuto otázku „Kdo jsem?“ nejde odpovědět jinak než mlčením.
Odpovědí je pocit bez vlastností, zcela plný a zároveň naprosto prázdný na to, aby se měl hladový intelekt čeho chytit.
Roky jsem si tuto otázku pokládal rozumem a vnitřně očekával vynoření rozumem popsatelné odpovědi. Něco, co by se sneslo z posvátných sfér, když budu dostatečně dlouho budu vnitřně tichý, čistý, koncentrovaný. Přitom odpověď tady visela nepovšimnuta, ukryta pod nánosy mylných očekávání.
Takže kdo jste?
PS: Ne, nejsem osvícený, minimálně ne tak, jak jsem si vždy představoval. Jsem spíš o něco lehčí.
