Martin Koubek
Fotograf

Tag: realita

Zázraky jsou jen zatím nepochopené zákony

Učím dceru zhmotňovat si přání (říkáme tomu kouzla). Dcera touží mít ledovou čarovnou moc (asi víte, odkud vítr vane). Rozhodl jsem se, že jí s tím pomůžu a umožním jí ten zázrak prožít. Musela ale cvičit meditace s vizualizací mrznoucí vody, protože bez práce nejsou kouzláče.
Asi si plno z Vás řekne, že kouzla neexistují a musím Vám dát za pravdu. Kouzlo je skutečně jen proces, který ze svého stupně myšlení/vzdělání a pak ale i vědomí nechápeme. Je nám jasné, že dítě ze své pozice uvidí svět magičtější než my, protože „to“ prostě nechápe. Představa, že mi dospělí už ale chápeme vše je také mylná a naivní. Věda dosáhla daleko, ale v nekonečném vesmíru není procesu, který můžeme nazvat zcela pochopeným. Vždy to bude jen dosažení nějaké hranice. A co je za ní je otázka.
Již jsem zažil, jak se přání plní svými absurdními způsoby. Podle mě to nejsou kouzla, ale jen naše omezené chápání procesů a zákonů reality, které nás daleko přesahují.
Až je lépe pochopíme, staneme se bohy. Stejně jako bychom jimi byli, propadnout se se současnými vědomostmi do středověku (alespoň na to chvíli než by pod námi zapálili hranici.
Na videu jsem si zahrál já na sílu, co určuje zda se přání vyplní či ne. Odhalit, kdo/co je nad námi a koriguje naše bláznivá přání, to je vznešeným cílem našich životů.

Je jedno, jakým způsobem se přání vyplní, nemusíme to chápat. Je ale krásné, že se to stane.

Video vydržte až do konce 😉

Kompletní technika je popsána zde https://www.koubekmartin.cz/ohni-si-svuj-svet/

Ohni si svůj svět

Jak jsem chtěl skleník

Aby člověk začal cvičit, tak musí mít motivaci. Aby se chtěl vydat na cestu za hranice běžného světa, je potřeba ho lapit do pasti. Já Vám teď tady nastražím onu návnadu. Bude to můj oblíbený důkaz, že realita je tvárná jako těsto.

Léta páně, už nevím jaká, jsme měli rekonstruovat byt. Jsem poměrně botanik, tak mým snem bylo, pořídit na střechu místo terasy celoroční, vyhřívaný skleník o rozloze 28m2. Sny se nejlépe uskutečňují, když jdete štěstíčku naproti a realitu si ohnete k obrazu svému.  Jak se to dělá? Je to prosté, musíte si to představit, jako by to už bylo. Vy tam musíte skutečně být, teď! Je to tak prosté, jak to zní. Vizualizace ale musí být komplexní. To znamená, že se tam všemi smysly přenesete.

V meditaci jsem ulehl na lehátko v obrovském světlém skleníku, kde se ve vlhkém vzduchu mísily vůně rostlin a půdy. Světlo mi skrze skleněné stěny a strop svítilo do očí. Cítil jsem své oblečení a pevnou hmotu lehátka. Občas jsem usrkl zeleného čaje.  Jediné, co nebylo vyřešené, byla zvuková složka.

V tu dobu jsem měl na zkoušku ,a skoro ze srandy, zaslaných pár snímků aktů v poměrně prestižní soutěži v časopisu Reflex. Tak jsem jako zvukovou kulisu použil telefonický rozhovor s redaktorkou Reflexu o tom, jak jsem soutěž vyhrál. Nyní jsme tam skutečně byl se vším všudy.

Bylo krajem léla a já toto cvičení začal skoro denně opakovat. Rekonstrukce zatím probíhaly jen teoreticky na papíře a v našich hlavách. Během jednoho rozhovoru s architektem jsme zjistili, že můj vysněný/vymeditovaný skleník by vyšel na 500 000,- a měsíčně by nás udržení tropické teploty v zimě stálo 40tis. Tak tedy nic. Meditovat už nebylo potřeba, protože tohle bylo až moc velké sousto.

Uteklo léto a já jsem jel odfotit zakázku na Moravu. Jednalo se o teambuldingovou akci společnosti OVB, kdy měli po víkendovém semináři účastníci přejít přes uhlíky. Aby to tihle manažeři a obchodníčci zvládli, tak tomu grilování chodidel předcházelo několik hodin teoretických připrav (vlastně také o tom, jak je realita tvárná). Všechny semináře probíhaly na obrovském zrekonstruovaném zámku a to konkrétně na jeho nádvoří, které bylo kompletně zasklené. Prostě skleník par excelans. Fotím, fotím, když tu najednou se mi rozdrnčí v kapse telefon. Zvednu ho a z druhé strany se ozve ženský hlas, který se představí jako redaktorka Reflexu a gratuluje mi k výhře 1. místa v soutěži a získání nového notebooku. Poděkoval jsem rozloučil se povzdechem, že jsem ale chtěl skleník.

Moje fotka pak prolétla republiku na titulních stranách…..skleník ale nemám stále.

Podezřívám se, že při té urputné snaze vymyslet sedící zvuk, tak jsem až příliš pozornosti upnul tímto směrem a skleník tím posunul do pozadí. A nebo bylo pro mou realitu snažší zařídit výhru než skleník za půl mega. A nebo cosi vyššího uznalo, že v danou dobu by mi splnění přání přineslo spíš víc starostí.

Vše je tak jak má být. Možná tam někde ten skleník ještě čeká. Říkáte si, že to byla náhoda? Nejste už moc velcí na to, abyste ještě věřili na náhody?

Jak se to tedy celé dělá

  1. Předem si dobře promyslete, co chcete a jaká situace vám to bude potvrzovat. Musí to být stav, kdy se vám to právě plní, nebo už se to stalo. Klidně to může být i situace, která přání potvrzuje nepřímo.
  2. Lehněte si co nejpohodlněji, aby vás nic netlačilo a nerušilo.
  3. Věnujte pár minut uvolnění svalů celého těla.
  4. Začněte vizualizace smysl po smyslu. Klaďte důraz na hmat, to ten vás ukotvuje v realitě. I chutě a pachy jsou důležité. Nezapomeňte na emoce – radost ze splněného přání.
  5. Vydržte ve vizualizaci alespoň 5-10min.
  6. Kdo by rád práci podpořil, tak cvičení dělejte venku a do svého solar plexu (těsně pod hrudníkem) nasávejte energii ze slunce. Indiáni této energii říkají yachay. A splnění každého přání je jako nádoba, kterou je potřeba naplnit touto energií. Doporučuji ve fázi po uvolňování a i po vizualizacích.
  7. Celé cvičení dělejte tak 1x týdně.

Sami si určete jak náročné vaše přání je a kolik energie mu chcete věnovat. Jako vše, to má ale háček. Nedoporučuje se urputnost. Nesmíte to prožívat a cvičit jako by vám na tom závisel život. Netlačte na pilu. Ideální je být ve stavu, kdy vám splnění je v podstatě jedno. Prostě si hrajete a nikomu neškoďte. Přílišným lpěním totiž vytváříte nadbytečný potenciál a ten často vyvolá protireakci jakého si hlídacího mechanismu a přání se pak obtížněji plní. Jednou to rozeberu víc.

Co ještě ovlivňuje míru úspěšnosti realizací vašich přání? Je to zanesení vašeho biopole těžkými energiemi (viz článek), všeobecně množství energie, kterým disponujete, a pak vnitřní programy a bloky, kterými si sami házíte klacky pod nohy. Něco jako, když byste se chtěli stát slavnými a žádanými fotografy a přitom v sobě nesli větičky o tom, že neumíte fotit a že sláva kazí charakter.

Funkčnost techniky si ověřuji stále. Časem přidám další důkazy o tom, že jsme pány svých realit. Jak se to dá využít ke zlepšení svého focení? Zapojte představivost 😀

PS: Představte si, že v Andách toto cvičení dělají šamani a představují si, v jakém světě by chtěli, aby žili jejich děti.

Článek O mé představě vztahu vědomí a těla  

Doplňující článek o teorii prostoru variant:
Svoboda, ze které mrazí.

Vztah těla, vědomí a světa

Teoretická omáčka o tom, jak myslím, že funguje svět

Tohle celé můžete brát buď vážně, nebo jen jako nějaké paradigma, které mi dovoluje plně provádět cvičení přesahující rámec modelu světě založeném na hmotě. Stále jsem člověk platící daně a nakupující chipsy na večerní mlsnou. Pojďte tedy do ohrádky mého cvičebního paradigmatu.

Z určitého úhlu pohledu svět dělíme na hmotný a nehmotný. Naše vnímání hmoty je ale pouhou sdílenou dohodou, kterou všichni v různé míře dodržujeme. Vše, co je, je jen energie a informace. Jen o něčem máme dohodu říkat, že toto je hmota a něco jiného je třeba jen nehmotná myšlenka. Já myslím, že VŠE je energie. Může to být ta enegie chi z tradiční čínské medicíny, která koluje po vašich energetických drahách. Ale je to také ta energie, ze které je utkán náš svět. V podstatě v tom není rozdíl. Do toho zde je vědomí, které to pozoruje a na něco si hraje. Žijeme tedy v neustálé hře přelívání se energií v Andách se jí říká Puklay.

Abychom mohli tuhle hru hrát a na plno si ji užít, obléklo si naše vědomí soubor energií, kterou pak začalo považovat za hmotné tělo, protože díky tomu je ta hra větší vzrůšo. Máme tedy tělo, které neexistuje a to se snaží přežit ve světě, který také neexistuje. Do toho máme své radosti a starosti, potřeby, role a osudy, nemoci, vztahy a to vše považujeme za reálné. Ono to díky té víře reálně je. Ale nemusí 🙂

Tělo a jeho stav je odrazem našeho vnitřního stavu – psychického, spirituálního, energetického…  Jakmile  pozměníme stav na „nehmotné „úrovni, odrazí se to i ve hmotě. Na tomto je založená nejen čínská medicína. Rozproudíte energii v té a té dráze a najednou nemáte zácpu. V šamani jdou ale dál. Všichni už jsme slyšeli, že svět je našim zrcadlem. Svět nám zrcadlí náš „vnitřní“ stav. Pokud jsme veselí, směje se i svět. Když vstaneme „zadkem napřed“, čeká nás i den blbec. Pokud nám něco vadí a dáváme tomu tím svou pozornost, tak se nám to neustále děje. Máme tedy vztahy:

  • Náš vnitřní svět se odráží na našem zdraví.
  • Naše vnitřní nastavení se zrcadlí i v okolním světě.
  • Tělo i svět jsou energie. Není v nich rozdíl. Hranice je pouze imaginární.
  • Vědomí ovládá energii.
  • Vědomí ovládá jak tělo, tak i svět.

Z toho nám vychází, že jakmile vyřešíme své vnitřní problémy, tak se nám nejen přestanou odrážet na zdraví, tak i v životě. Když toto pochopíte a začnete to žít, tak jak říkám, svět vám změkne.  Já se snažím, aby můj svět byl co nejměkčí. Něco jako modelína, ze které si uplácám, co jen budu chtít.  Zní to krásně, že? Ono taky je. Je tu jeden velký háček. Jsme obaleni nánosy, které jsme si sami vytvořili, nebo se na nás nalepily z okolí. Vraťme se k alegorii zrcadla. Jaký vzniká odraz ze špinavého zrcadla? Rozmazaný, deformovaný, nehezký, upatlaný. Aby jsme žili v co nejhezčím světě, je našim úkolem se té špíny zbavit. A to je první pilíř, mých doporučení, jak zlepšit život. Šamani v Peru říkají tomuto energetickému balastu „hucha“  (huča) čili těžká energie. Když se ji zbavíte, budete žít rázem v jiném světě. Ono to ale moc rázem nejde 🙂  Zbavování se energie hucha je jedno z mých denních cvičení, které bych Vám rád postupně popsal. Celá hra není ale pouze o čištění, to by byla asi nuda. Tam kde existuje odevzdávání, musí existovat i přijímání a následně práce s energií a realitou.

Jaká témata bych rád zpracoval?

Roky mě zajímá šamanismus a jeho techniky práce s vědomím a energií. Proto budu vycházet z peruánského systému Mosoq karpay, který mi zatím sedl svou filosofií nejvíc. Jsem jen člověk, kterého to zajímá. Možná jsem na tom i hůř než plno z vás. Určitě zde nechci poučovat z vyšší pozice, nějakého „zkušenějšího“. Sám se plácám v meditacích, tréningu koncentrace a boji se svými programy.  Důležité je, že to ale dělám, já tím žiji. Se šamany jsem se potkal a měl to štěstí, že jsem mohl poznat účinky jejich práce při ceremoniích s posvátnou ayahuaskou (zde mám fotky)  Ale neumím španělsky, takže veškerá teorie vychází z knih. Nic není konečně platné, vše se může změnit. Vyvíjím se, měním názory, zkušenosti, sebe. Co zde na stránkách budu sepisovat jsou nástroje mé cesty, třeba něco využijete i na té Vaši.

Svoboda, ze které mrazí

„Každá cesta je správná. Vše, co se Vám děje je jen Vaší volbou. Můžete cokoli v okamžiku změnit. Teplo či zima, samota i interakce….vše je zde tady a teď připravené pro Vás.“

(zápisky z ayahuaskové ceremonie)

Zní to krásně, ale v nejhlubších stavech rozšířeného vědomi mě často děsilo právě to nekonečno a nereálnost reality objektivní reality.

V nekonečném multiverzu (nekonečné množství oddělených vesmírů) existují všechny možnosti, které mohou nastat. Pro naše vědomí jsou všechny varianty skutečnosti ve stavu nerealizovaném – jen jako možnosti. Naše já si ale jednu vybere a tím se pro nás stane realizovanourealitou.  Čím blíže našemu současnému stavu možnost dalšího vývoje událostí je, tím je více pravděpodobná a pro nás přijatelnější. Běžně se suneme po nejbližších „políčcích hry“, které se „musí stát“. Ale to je dáno jen našim nedostatkem sil poskočit dál k těm méně pravděpodobným až šíleným.

Může se například zdát, že z nepříjemné situace není úniku. Je to ale jen tím, že příznivější varianta je za hranicemi našich sil se k ní přesunout. Upneme-li ale pozornost na lepší budoucnost, která je pro nás přijatelně vzdálená („teď to není možné, ale za rok se to stát může“). Určíme tím směr, kterým se skrze řadu menších kroků k cíli dostaneme.  Klidně můžeme přehodit výhybku našich životů hned, v dalším momentu. Jen realizace pro nás může být šokující až absurdní.

Představme si to jako okénka filmu. Každé okénko je jedna varianta, jeden komplexní okamžik celého vesmíru. My stojíme na jednom, ale nečeká nás jen to „předurčené“. Před námi stojí nekonečná řada možností, kterými náš příběh může jít. A od každé možnosti je zde opět nekonečně dalších. Kauzalita s její příčinou a následkem se stávají pouhými okénky, které stojí nezávislé vedle sebe a jen jejich pohyb/naše vnímání vytváří iluzi propojenosti.

Síla výběru je limitována našimi představami o světě, názory, předsudky, očekáváním. Získáváme je zkušeností, z okolí, z medií, výchovou, přijetím světonázorů. Pro konkrétní realitu je to vše plně platnou pravdou, která sama sebe potvrzuje. Jsou to ale jen iluzorní mantinely, které můžeme posunout či zbořit. Ve vedlejší variantě reality už něco platit nemusí a kdesi v dálce už vše, čemu věříme může být lží.

Znám muže, který mi vyprávěl o nechtěném vedlejším účinku jeho cvičení. Když se vynořil z „meditace“ žil běžný život třeba několik dní až týdnů. Najednou prásk a probral se opět z meditace a žil nový příběh. Takto se mu to dělo mnohokrát za sebou až neopouštěl stav nejistoty o „reálnosti“ toho, co se mu děje. Zažil smrt svých blízkých a jich život v další verzi reality. Ta představa děsí, že? Totální ztráta jistot. Nakonec ho tato chyba v matrixu donutila dané cvičení opustit.

„Realita se může kdykoli a zcela změnit. Je jen přepsána balíčkem kompletní reality obsahujícím i vzpomínky na minulost. Nikdo nic nepozná. „

(poznámky z ceremonie)

Děsivé pro mě je, že vše kolem nás jsou jen realizované kulisy. Včetně našich blízkých i našich těl a myslí. Jejich reálnost je jen iluzí vzniklou tím, že sledujeme jejich příběh už nějakou dobu a interpretujeme si ho do podoby konzistentního příběhu. Jako jediný divák v kině. To samé ale platí i pro nás v hlediska vědomí ostatních. Nekonečnost vzniklých variant je pro mou mysl často tak nestravitelná, že je mi při té představě až fyzicky nevolno.  Může to být obranný mechanismus našeho ega, názorů a představ o světě, které bojují život. Nechtějí, aby jsme zjistili, že nejsou reálné. Jejich překonáním bychom čelili absolutní svobodě, která je děsivá.

Co když Vám diagnostikují nemoc a za týden Vám zavolají a omluví se, že prohodili výsledky? Nic není definitivní. Vše můžeme změnit. Okolí nám předkládá prognózy, je na nás zda je přijmeme. Děsivost absence pevného bodu je vykoupena svobodou.

Co s tím? Zkoušejte svá přesvědčení a názory, zbavujte se jich. Ač se zdají být pravdou jsou jen iluzí.

Jakmile změkčíte svět, půjde Vám lépe ohýbat. Paradoxně je zde ale jev, kdy přílišné chtění posunout se na jinou kolej, nám brání v pohybu.

Pokud chcete měnit realitu, měli bychom se paradoxně dostat do stavu, kdy je nám „problém“ co nejvíc jedno, protože čím více tlačíme na pilu, tím víc vzniká „nadbytečný potenciál“ a ten jde proti naši snaze. To znám třeba u meditací na hojnost v plonkovějších měsících. To se můžu udýchat do pupku a prd se stane (technika zvýšení hojnosti) . Oproti tomu v normálním měsíci, kdy si tam dýchnu, jen tak pro zábavu a je mi výsledek jedno, přichází hojnost zakázek v míře, kterou pak až nezvládám.

Takže když se například snažíme, ze všech sil pomoc blízkému od utrpení, tak se těžko se dostává do stavu „netečnosti“, který je pro realizaci přání potřeba. Čím více budeme život brát jako hru, tím lépe nám půjde zůstat v klidu a situaci měnit k lepšímu.  A nebo vše necháme plynout tak jak to je, protože ono to je z nějakého důvodu, který poznáme třeba až s velkým odstupe. Většina zásadních příkoří, které se mi staly, se nakonec ukázaly jako dobré. Protože cosi, kdosi řídí tu naši hru z vyšší perspektivy a ví víc než my.  Může to být jak naše vyšší já, tak samo Absolutno.
Každopádně, možnost změny zde je. Máme svobodnou vůli.

Prostorem variant musíme plout lehce a držet si vytyčený směr. Co nás vychyluje jsou naše pochyby a jiné negativní myšlení. Naše podvědomí se chytne všeho, každé naši představ a okamžitě stočí kormidlo. Doporučuji tedy zapojit selektivní pozornost a při své cestě prostorem se zaměřit na zprávy, které záměr/přání potvrzují. Cesta se tím urychlí.

 Přemýšlejte o tom. Je to blbost? I to je možnost 🙂

Článek o tom, jak se pohybovat po prostoru variant/měnit realitu