Cesta nefocení
„Čekám, až na mě místo hvízdne.“
Přeladit se na tajemnou vlnu a čekat na to „hvíznutí“ … na „pojď, vyfotíme se“, které přitáhne Vaši pozornost. Kdo se mnou venku fotili si možná mé hledání vybaví.
Není flow, jako FLOW
.
Jak vnímám nahotu
Michala: „Jak vlastně teď vnímáš nahotu?“
….
Mou odpověď tady více rozvedu.
Nahota je stále nahotou, je to o tom, co s tím pocitem z ní uděláš. Buď ho pošleš dolů do klína a tam se přetaví na touhu (která je podle mě na škodu). Nebo si ho necháš v hrudi a zušlechtíš na hřejivou směs prožitku krásy a klidné radosti. Cesta zůstat nedotčen se pro odhalování krásna nehodí. Tu přenechejme gynekologům.
Někdo by mohl říct, že akt je hodně o sexualitě a dráždění představivosti svým naznačováním. Ano, i toto je cesta, ale té vládne erotika a tudy ani sám jít neumím. Koncept Nahých duší jde k sebe přijetí a objevení, než k sebe „nabízení“ někomu dalšímu. Je to akt pro sebe. Ne každá žena touží mít smyslné fotky, nebo spíš si tím procesem ke smyslné fotce projít. Problém je, když procesem chce jít fotograf a volí pózy a úhly, kdy vidí víc než by měl. A ještě hůř, když tvoří atmosféru, která je již přes čáru. Pak vznikají situace, kdy se, minimálně na podvědomé úrovni, nedaří ženě uvolnit a mít tak přirozené snímky. V tom musí být soulad na obou stranách.
Vidět ženu jako krásnou, je podle mě přirozenější pro muže než pro ženy. Neumím si představit, že bych měl fotit ryze pánský akt. Řekl bych, že na ženském aktu foceném fotografkou to musí být znát. Příroda zde hraje velkou roli, jen je nezbytné naučit se určitému druhu kázně. To aby nepřevládla pudovost a nezkazila důvěru, která logicky vede k hlubšímu otevření a přirozenějším snímkům.
Naprostá většina žen, které si focením prošly přiznaly, že daleko důležitější pro ně byl samotný proces, než výsledné fotky, které byly jen krásným „diplomem“. Když se vrátím k otázce. Jako fotograf nahotu vidím, jako něco krásného, přirozeného, léčivého. K tomu mi ale paradoxně pomáhá to, že jsem muž. Ženatý muž, který ví, že je lepší si tu žhavější energii nechat na doma 😉 Ukázky fotek jsou špičkou ledovce.
Nejlepší kusy patří pouze Michale, které tímto děkuji za svolení sdílet.
Máte na to být SVOBODNÍ?
Původně mělo toto focen být „modlitbou“ za déšť. Za vláhu, která zmírní dlouhodobé sucho a bude trvat aspoň týden. Měl jsem to dokonale naplánované. Taková zaříkavačka deště. Problém byl v tom, že jsem si vše čtrnáct dní tak důkladně představoval, až v daný týden začalo předčasně pršet a prší stále.
Když jsme s Martinou dorazili na místo nebyla tam žádná vyprahlá zem, prach, nic. Jen mokrý písek, svěží mech a ledová voda. Zkoušel jsem se držel své vize ale pak mi došlo, že moje cesta není cestou režiséra a ani nikdy nebyla.
Moje nejmíň oblíbená část focení začíná Vašimi slovy „A co mám dělat?“. Já nevím. Opravdu nikdy nevím, ač bych si to v ten moment moc přál. Ale asi by to fotkám uškodilo. Všechny kroky, které dělám mají vést k tomu, aby jste na to dělání „přišli“ sami. Má cesta je Vás, jako průvodce, dovést k vlastní svobodě. Odhodit představy a plány stažené z pinterestu a nechat skrze tělo hovořit duši.
Pokud máte odvahu, tak v přírodě (nemyslím v parku) to je jednodušší. Jste uprostřed živoucí svobody, jen se nechat strhnout společného proudu života. Nechat věci dít se. Tělo ví, jak se posadit, řekne Vám, když se chce hýbat. Často se tím nechám strhnout sám a kráčím travou jako na kladině, mám široce roztažená křídla, když stojím na skále. Je to snadné, jen se nebát, jen to vše aspoň pro TEĎ pustit. Pak už nepózujete, zavřete oči a vše se děje samo.
Není to cesta pro každého. Plno z nás si svou svobodu nechalo vzít. Zaplatili jsme za teplé místečko ve společnosti, za jistoty, za souhlasné pokývání hlavou ostatních. A pak, jako cvičené opičky, jdeme za cukřík po cestách, které nejsou naše.
Děkuji za všechny svobodné duše – nahé i oblečené, se kterými jsem mohl aspoň chvíli jít. Děkuji Martině, že se nebála přihlásit a jít se svou kůži na trh. Doufám, že aspoň nějakým z Vás, bude inspirací. Troufli by jste si?
Rozšiřujte svou svobodu. Martin
Hruď – spirituální hulení
Pokud se povzneseme nad moc a hojnost pupku, snahu řídit svůj svět solaru, sexualitu a ostatní pudovosti pánve, dostaneme se do srdce. Když se zeptáte lidí, co sídlí v srdci, všichni odpoví buď krev, nebo láska. To nejdůležitější, co tam, dle mě, sídlí je božství. Lásku nechci ji moc rozebírat, protože si ji sám pro sebe neumím moc definovat a myslím, že všeobecně je zaměňována za touhu smíchanou s vlastnictvím + chemie navíc. Je božství láska? Prý je to temný blažený klid. Zatím nevím, ale snažím se to cvičením, které popíšu zjistit.
Nejvýstižnější popis mou dosavadní práci s hrudí je ve slovech „spirituální hulení“ a to ve smyslu pozitivně opojném. Znáte ten lehký Budhovský úsměv? Kdo někdy s kladným výsledkem zkusil trávové koláčky, tak si z toho stavu vemte jen ten příjemný pocit, odstraňte zmatenost mysli a zamlženost vnímání, odeberte i smací euforii. Zůstane jen bezdůvodná klidná radost, hřejivý pocit na hrudi. Vy pak tou radostí jste a ona Vás prohřívá, sálá ze středu hrudi, až lehce dojemně. Trochu to šimrá a vy se lehce usmíváte. Skvělé je, že tento pocit, s Vámi jde dál dnem i několik hodin.
Když bych měl nyní doporučit práci pouze na jednom z center, tak to je srdce. Jakmile pracujete se solarem, jdete proti proudu vyššího záměru a i když si přitáhnete lepší verzi reality, tak vytvoříte nerovnováhu, dluh, který bude zřejmě potřeba někdy splatit. Noření se do centra v hrudi je podle mě o odevzdání se a mém oblíbeném plynutí. Neříkám, že se život změní v rajskou zahradu (nyní, když to píši, nás dusí roušky a omezení), ale prostě se to vše lépe snáší. Věci se dějí a Vy celou situací proplouváte. To jak to drhne asi závisí na tom, jak moc se umíte odevzdat. V Andách, by se řeklo, že jste se dostali na úroveň orla (ducha), který vše z výšky v klidu pozoruje. Cvičení, které Vám sepíšu, mi celou krizi pomáhá zvládat. (přiznám se, že do pupku si pro hojnost, taky dýchnu, abych měl klid).
Dle toho, co jsem četl, jsou v hrudi tři důležitá místa. Fyzické srdce, které mimo jiného vyzařuje díky své elektromagnetické práci určité pole. Pak zde je srdeční čakra, spojovaná s onou láskou a vztahy. Nakonec duchovní srdce, kde sídlí Vaše božství, Nadjá. Myslím, že více pracuji s tím posledním centrem. Zkuste si říct „Já“ a ukažte na hruď. Někde dále Vám řeknu, kde by to mohlo být a kde jsem si to místo lokalizoval pro sebe.
Jak se srdcem pracuji já?
Na začátek se mi osvědčila mystická varianta na andské odstraňování těžké energie huča do Pachamamy – Matky Země.
- Sednu si, aniž bych se opíral (kvůli koncentraci a únavě) a křížil nohy (klek)
- Představím si Zdroj, Absolutno, Boha (sám v sobě mám stále trochu pachuť k tomu slovu, ale zbavuju se jí). Je potřeba mít něco/někoho, komu dáme své problémy. Pak směrem k onomu odevzdávám všechny mé obavy a strachy, všechny nemoci, vše nepotřebné, co má odejít….. všechno to tam naládujte. Dejte tam prožitek, nedělejte to mechanicky. Jako důležité vnímám odevzdávání. Je v tom aktivita. Použít pouhou prosbu o odstranění, tak to je pasivní a je v tom čekání. Doporučuji mít dlaně otočené vzhůru. Když se daří, ucítíte to v nich a mě osobně vědomí úspěchu pomáhá jít dál. Pak na moment myslete na něco krásného, na kus oblíbené přírody.
- Dalším krokem je stažení pozornosti do místa, kde jste si na hrudi lokalizovali „Já“. Mělo by to být přibližně ve středu hrudi, ale lehce vpravo. Není to NASMĚROVÁNÍ pozornosti, ale PŘENESENÍ jejího zdroje z hlavy do srdce. Snažte se stát nezúčastněným pozorovatelem. Nejde to hned. Sám s tím mám dost problémy. Meditaci prokládám sem tam otázkou:
„Kdo je ten kdo medituje, kdo toto vše pozoruje?“
Otázku položte, ale zůstávejte jen u vyčkávání na odpověď. Ta přichází ve formě pocitu.
- Nyní se se sami sebe začněte ptát čím/kdo jste. Ještě lépe logickými úvahami „odsekávejte“ to, co nejste. Co hledáme, je věčné a neměnné, božská jiskra, čisté Já jsem. Zapomeňte na jméno, profesi, role…
Rozlišujícím klíčem je pravidlo:
Jsem to, co se nemění. Nejsem, co podléhá změně. Nejsem to, co vlastním či dovedu pozorovat.
Nejsem tělem, protože to se mění a stárne. Tělo je jen dopravním prostředkem, skafandrem.
Nejsem myslí, ta je pouhým nástrojem pro práci se světem.
Nejsem vzpomínkami.
Nejsem emocemi a city, protože jsou nestálé.
…
- Až dojdete do fáze, kdy už Vás nebude nic napadat, čím vším nejste. Tak se v tom prostoru zastavte. Osobně dál nejsem, párkrát jsem se ocitl v prostoru, kdy jsem zapomněl na tělo a byl i bez myšlenek. Nevnímal jsem plynutí času. Je to něco, jako byste usnuli hlubokým spánkem, ale uvědomovali si to. Špatně se to popisuje =)
Jde jít dál, prý o hodně dál, ale protože jsem si to nezažil, tak o tom nemůžu napsat. Jen vím, že to je o úplném odevzdání se, o smrti ega.
Jako vše, co stojí za to cvičit, se to nepodaří třeba hned. Každopádně po malých krocích se to dá zvládnout. Nejsem žádný jogín z jeskyně, ale pracující táta od rodiny v uspěchaném světě. Takže urvat si chvíli na cvičení není úplně lehké. Když bych necítil pokroky, tak to nedělám. Ale já to dělám a doporučuji to i Vám. Svět bude hezčí, jak ten Váš, tak ten Náš 🙂
PS: před cvičením si dávám silný zelený čaj, abych u toho neusnul.
Vnitřní pouť
Co říct na toto focení? Byla to pro mě výzva. Naprostou většinu focení mám založenou na komunikaci. Nyní jsem to chtěl udělat jiné.
„Proniknout mystickou cestu hlouběji do řeči těla a přenést ji na světlo světa. „
Krásně se to představuje, ale jak předat tělu slovo, když jeho řeč je němá? Velký dík a obdiv patří Denise, která nahá zvládla provést mou hlavní instrukci:
„Nech mluvit tělo, soustřeď se na něj.“
Občas jsem poprosil o přesun z kleku do stoje, ale jinak ateliérem zněla jen hudba podněcující dávné stavy transu. Když se pozorně podíváte, tak naprostá většina snímků je se zavřenýma očima. Okolní svět náš ruší. Až když se ponoříme do temnoty, můžeme začít tělu naslouchat, vnímat kde proudí energie.
Být ticho a ustát ten domnělý tlak, že bych měl focení řídit, pro mně byly zkouškou. Je to jako stoupnout si ve škole při zkoušení před tabuli a mlčet.
Taky jsem si dovolit více experimentů jak s nastavením foťáku a zlomil prokletí proklatě ostré fotky
Nebo podtrhl tajemno v následné postprodukci: 
Pro zajímavost jsem udělal drobný pokus. Vždy po nějaké době jsem poprosil Denisu o kontrolní fotku. Vždy mě totiž fascinovala proměna lidí, kterou jsem mohl sledovat od okamžiku, kdy jsem se s nimi přivítal, přes focení až po finální fotku. 
00:00 – „Vítací“
00:03 – Doktorská nahota
00:33 – Lámeme ledy
1:23 – Už to plyne samo
1:35 – Končíme 🙂
Celé to vypovídá o mé teorii fotogeničnosti – která je „v hlavě“ (stejně jako celý svět). Lidé podstupují všemožné vizážistické proměny. Přitom by udělalo největší změnu začít se vnitřně cítit příjemně, krásně, uvolněně. Líčení večer setřete, oblečení svléknete, vlasy se rozcuchají. Najednou tam jste zase Vy, bez vší té falešné pomoci. Pokud krása bude zářit zevnitř, tak Vám zůstane, dokud si ji sami nenecháte vzít.
„Není trvalého štěstí v žádném z předmětů světa. Je v nás.“
Více fotek můžete najít zde:
Denisa – vnitřní pouť
CORONAkt-strach
Strach je to, co nás žene. Za většinou našich činů je ve svém jádru strach ze smrti, ona vůle přežít. Měl by tě chránit před nebezpečím. Sluha je to dobrý. Ale role se nesmí otočit! Své oběti pak omotává jako pavučina mouchu.
Čím více bojuje, tím více se síť omotává. Poté, co podlehneme, stáváme se i my zdrojem infekce strachu, který poslušně šíříme dál. Naše lidskost může nepozorovaně zmizet, jak jsme zaujatí bojem samotným. Děláme věci, které jsou těmi „dlažebními kostkami dobra na cestě do pekel“. Vidíme nepřátele v těch, kteří nebojují dostatečně proti děsivému nepříteli.
V sevření děsu a zápalu boje nesmíme svou moc odevzdat do rukou, které ji zneužijí pro svůj zisk,či aby nad námi získaly kontrolu . Pod rouškou záchrany se dá ukrýt mnoho a diktátoři či totalitní systémy to vědí. Pro vidinu falešného bezpečí se často rádi vzdáváme své moci, odpovědnosti sami za sebe, i postupně svých práv.
Nepodléhejme infekci, která kolem krouží. Osvobození nečeká za vyhranou bitvou se strachem. Dokud bojujeme, bude zde i protivník. Pokud se ale odevzdáme situaci a necháme ji plynout, sebereme strachu sílu – naši pozornost. Ano, někdo musí padnout v boji až na samé dno svých sil, aby pochopil, že bojovat je marné. A aby se mohl odevzdal vyššímu záměru, přirozenému plynutí.
Vstupte do svých srdcí a najdete lidskost i božství.
Stačí situaci, která nás děsí, přijmout. Poodstoupit a získat nadhled či zcela prozřít všechny léčky. Strach se pak zase stane naším sluhou a může být i nejlepším rádcem. Přijměme svou smrtelnost, která nás doposud děsila, a náš život prostoupí radost z každé prožité chvíle.
Strach ze smrti nám nyní radost ze života dává, než aby ji bral.
Vše bylo nafoceno v rámci projektu Naked soul
Zázraky jsou jen zatím nepochopené zákony
Učím dceru zhmotňovat si přání (říkáme tomu kouzla). Dcera touží mít ledovou čarovnou moc (asi víte, odkud vítr vane). Rozhodl jsem se, že jí s tím pomůžu a umožním jí ten zázrak prožít. Musela ale cvičit meditace s vizualizací mrznoucí vody, protože bez práce nejsou kouzláče.
Asi si plno z Vás řekne, že kouzla neexistují a musím Vám dát za pravdu. Kouzlo je skutečně jen proces, který ze svého stupně myšlení/vzdělání a pak ale i vědomí nechápeme. Je nám jasné, že dítě ze své pozice uvidí svět magičtější než my, protože „to“ prostě nechápe. Představa, že mi dospělí už ale chápeme vše je také mylná a naivní. Věda dosáhla daleko, ale v nekonečném vesmíru není procesu, který můžeme nazvat zcela pochopeným. Vždy to bude jen dosažení nějaké hranice. A co je za ní je otázka.
Již jsem zažil, jak se přání plní svými absurdními způsoby. Podle mě to nejsou kouzla, ale jen naše omezené chápání procesů a zákonů reality, které nás daleko přesahují.
Až je lépe pochopíme, staneme se bohy. Stejně jako bychom jimi byli, propadnout se se současnými vědomostmi do středověku (alespoň na to chvíli než by pod námi zapálili hranici.
Na videu jsem si zahrál já na sílu, co určuje zda se přání vyplní či ne. Odhalit, kdo/co je nad námi a koriguje naše bláznivá přání, to je vznešeným cílem našich životů.
Je jedno, jakým způsobem se přání vyplní, nemusíme to chápat. Je ale krásné, že se to stane.
Video vydržte až do konce 😉
Kompletní technika je popsána zde https://www.koubekmartin.cz/ohni-si-svuj-svet/
Už vím, co je karma
Už vím, co je KARMA. Před devíti lety jsem měl poslední rok status studenta. Focení byl krásný koníček s výhledem možného přivýdělku do budoucna (student pedagogiky tohle musí mít vyřešené). Neměl jsem závazky, nikoho jsem neživil. Být fotograf, nemuset nic dávat, jen dravě růst. Prostě jsem využil výhody před již zaběhlou konkurencí.
Zadařilo se, dostudoval jsem, ale učit jsem nešel. Nenašel jsem místo, tak se mi moje investice vyplatila a já mohl rovnou fotit. Vybojoval jsem si své místo na fotosvětě.
Roky plynuly. Už nejsem student, už jsem dluhy platící muž, manžel, otec dvou dětí, jsem daně platící OSVČ, jsem blázen platící DPH…platím své závazky. To je život. Karta se obrátila a já jsem dnes tím, kdo své místo za foťákem musí obhájit, protože není dne, abych zde neobjevil nové fotografy, jakoby má nekompromisní stará já, bojující o svou šanci.Toto je karma…proto to vlastně nemůžu mít nikomu za zlé…a to je pochopení.
Lapen na cestě
„JENOM HLUPÁK se může pustit na cestu vědoucího. Člověk s jasnou hlavou musí být na cestu vlákán lstí. Jsou davy lidí, kteří by se na cestu ochotně daly, ale ti nejsou k ničemu. Jsou to většinou hlupáci. Jsou jako dýně na vodu, které vypadají pevně jen z venku. Ale jakmile je zmáčkneš, jakmile do nich naleješ vodu, ihned začnou prosakovat.“
Don Juan – Kolo času.
Doposud jsem si myslel, že dcera není typ na meditace. Je na to příliš akční, nesoustředěná. Ale dneska ráno přišla ať ji učím kouzlit tím, že ji naučím meditovat. Že chce umět taky čarovat.
Zasedla, nechala si pustit šamany, které nemůže jinak ani slyšet a vydržela sedět v klidu jako ještě nikdy.
I já jsem byl v pubertě lapen s tím, že v sobě rozvinu extra schopnosti, které mi pomohou ve škole. Tak jsem byl čarodějem, mágem a nechával si věšet od jiných bulíky na nos. Vyslechl jsem si zaručené historky o mých minulých životech v Atlantýdě a Egyptě. Nechal se za úplatek zasvětit do všelijakých energií (od reiki po Plamen centrálního slunce). Ale ono se NIC nedělo. Alespoň jsem sám sobě nenalhával, že se něco děje. Jen jsem si řekl, něco ve smyslu
„Ach jo , další prokletí, které ho mě někdo silnější musí zbavit, abych znovu nabyl schopnosti, které byly zřejmě příliš mocné.“
Maskovanou lenost jsem nazýval prací na sobě (ano, skrze podnikavé vykuky).
Až když jsem opět převzal odpovědnost sám za sebe a začal poctivě objevovat, kdo jsem, tak se zázraky začaly dít.
Dceru jsem dneska možná lapil. Moji radou pro ni jedno bude :
„Vyhni se rychlým a snadným řešením. Vycházejí draho. Odpovědnost samu za sebe nikomu nepředávej, zneužijí to. Práce na sobě je Tvoje práce, ne podnikání druhých.“
Energetická centra I (pupek)
Původně jsem chtěl psát nejdříve o všech energetických centrech, pak mi přišlo praktičtější psát o tech, které k focení využívám nejvíc.
Možná Vám přijde jako dětinské stavět základy podnikání na pochybné víře v nějaké energetické uzly v těle. A třeba to tak i je. Jsme děti, které si hrají své hry. Do té mé patří i takzvané čakry (kola), či jak jim v Amazonii říkají ňavis (oka). Možná existují, možná neexistují, možná existují jen pro toho, kdo je přijal a možná to je prostě jen vícestupňová hra vědomí a je to celé jedno.
Můžeme můj model čaker brát tak, že to jsou po těle rozložené zástupné body (něco jako ikony) pro různé oblasti našeho bytí. A soustředěním se na ně aktivujete danou oblast.
Za roky studia jsem našel nepřeberné množství jejich systémů, které té a té čakře přiřazují to a to a jiné zase ono. To mě jen utvrzuje v domnění, že si každý svůj systém budujeme sami.
Moje skládačka je taková, že k focení a celému rozvoji podnikání používám tyto:
1.Pupek
(qusco, hara)
Centrum hojnosti a Vašeho místa ve společnosti. Pupek vnímám tak, že když vidíte třeba opravdu hodně slavného zpěváka, který dokáže přitáhnout desetitisíce lidí na koncert, tak ten má silný pupek. Má to „něco“. Cítíte z něj určitou sílu, která Vás táhne pusťte si třeba tenhle koncert a třeba ucítíte to něco v pupku.
S tím „magnetismem je spojená i hojnost. Lidi to k Vám i věcem s Vám spojeným táhne. V řadě kultur je toto centrum jako základ pro další rozvoj, ale jelikož se jedná o centrum moci, tak je zde i velký vykřičník varující před jeho zneužitím.
Jsou momenty, kdy přes den vyloženě cítím, že je mu potřeba pár dechů věnovat. Něco jako „happy hours“ (okénko snadnější příležitosti vydělat). Často se pak stane, že mi do několika hodin příjde objednávka na svatbu. Nebo se pohnou prodeje na našem eshopu. Věřím, že časem se Vám citlivost vyvine. Pokud máte více zdrojů hojnosti, tak je aktivován vždy ten dostupnější. Občas mi manželka v legraci vynadá, že já dýchám a ona musí řešit objednávky. Vzhledem k utraceným tisícům v za reklamu, musím ale s politováním říct, že je to účinnější konverzní nástroj než placená reklama na Googlu, Seznamu i FB.
Kde ho hledat?
Obecně se budete opravdu motat okolo pupku, ale pár centimetrů do vnitřku těla. Při troše tréningu se dá jeho lokace naučit cítit rukama. Já ho prostě cítím tam, kde mě hřeje v břiše. Než se pustíte do experimentů, tak si zkuste nejdřív v sobě uklidit a zbavit se těžkých energií (programů). Jinak to bude zbytečná práce, nebo si jen dokrmíte programy, které Vás od úspěchu oddalují =D.
Co je hucha – těžká energie
Shaking – očistné natřásání
A možná ještě s prací na pupku počkejte, než napíšu něco o hrudi. Tu vnímám pojistku, aby se něco nehezky nepokazilo. Pupek by neměl být o moci a manipulaci, ale o tom, že je s Vámi lidem dobře a Vám je dobře s nimi. Já to vnímám na třeba na svatbách. Na konci ke mě příjde nějaký člověk a děkuje mi, že jsem na svatbě byl, že to se mnou bylo fajn (aniž by viděl fotky, kvůli kterým jsem tam primárně byl). Tady tento jev je ale dle mého kombinace pupku a hrudi.
Jak centrum nabíjet?
Je to asi na každého tvořivosti. Důležitý je záměr. Já používám toto:
- Sednu si tak, aby měl rovná záda a neopíral se. Takže buď klečím, nebo sedím se kříženýma nohama na takovém polštáři. Neupírání pomáhá udržet koncentraci.
- Zklidním mysl (to je z toho všeho největší boj, tak hodně štěstí =D )
- Určím si přesněji záměr pro dané centrum – tak třeba hojnost. Doporučuji v sobě vyvolat pocit, že se tak již stalo, že jste obklopeni hojností. Jinak jen podporujete pouhé chtění. Zde narážíme na háček. Určete si záměr, ale netlačte na pilu. Dělejte to tak, jako by na tom vůbec nezáleželo! Je to paradox. Ale mám vyzkoušeno, čím křečovitěji se chce, tím větší prd se stane. Proto pracujte postupně a nezapomínejte na to, že život je hra. Cvičte a toto berte jako bonus.
- Zvolím si zdroj síly. Můžete ji tahat z širého okolí/nekonečna, nebo z nekonečně velkého slunce, Absolutna, Boha…každý dle svého vkusu. Ve finále vše kolem vychází z jednoho zdroje a je tím zdrojem. Oddělení je jen iluzorní.
- Na nádechu nasaji zářivé světlo/sílu do centra a podržím ji tam pár vteřin. Při výdechu si větší část nechám a zbytek společně se špínou pustím pryč- do zdroje, či do Země ke zkompostování.
- Opakovat dle chuti. Někdy mi stačí 2 minuty, někdy vydržím 15. Zatím poznám jen, když to bylo málo a i to, když to bylo moc. To se pak z práce můžu xxx (sami více co). Tomu potom říkám, přefouklý pupek.
Tak si už roky dýchám a lidi se mě ptají, jestli se dá vůbec focením uživit 🙂 Dá a už živím čtyřčlennou rodinu…fotkou. Jen musíte vytrvat a celé si to zapracovat do způsobu žití. Neškodit, plynout a radovat se.
Další mnou využívaná centra jsou:
Hruď – vztah k lidem, ale více jako cit a ne magnetismus.
Solar – ovládání reality viz článek Ohni svůj svět
Krk – komunikace na širší úrovni, sebe vyjádření, umělecké schopnosti
Pokračování příště… asi tou hrudí
Martin
Jak bylo s indiánkou od Jizery vše naprosto jinak
Mělo to být focení na vyzkoušení nové metody. To jsem ale nevěděl, jak to vlastně celé je. Můžeme si zahrát na Věřte nevěřte. Začnu od toho, co jsem považoval za začátek….
Po vyhlášení pátrání po dobrovolnici na akty se mi ozvalo 15 žen. Celý projekt Nahých duší mám koncipovaný na věk cca 35+. Byla mezi nimi i Andrea, která dle fotky má ještě studentské vstupné do muzea. Přemýšlel jsem, jak ji kulantně napsat, že je na tohle focení moc mladá (prý jí ale je 28). I tak jsem raději projel její profil a narazil na FOTKU, kde ji indián z Amazonie zdobí tvář. Ouuu…no tak jo no, je rozhodnuto, výběrko uzavřeno.
Během rozehřívacích vět v prvních minutách nahoty došlo na téma cestování a já jsem přiznal, co stojí za tím, že tady teď stojí. Andrea se nesměle pousmála a že mi to musí říct celé.
Fotka je prý dva roky stará – tím pádem starší, než samotné focení Nahých duší.
„Byla jsem tenkrát v Ekvádoru u kmene Shuarů a focení s Tebou mi přišlo ve vizi (ayahuaska). Byl jsi tam Ty, jak držíš můj portrét, velký formát jako obraz a za ním tvoje tvář. Měla jsem to spojené s Tebou a z toho mi vyplynulo, že to je fotka…“
Od té doby vlastně čekala a sbírala odvahu se na focení objednat. Až teď přišla moje poptávka po dobrovolnici. No a tak to zkusila a teď je zde… díky fotce.
Kdo si toto focení tedy vlastně zařídil? Jsou věci už dopředu dané a mi jen naivně věříme na svobodnou vůli? Když jsem hloubal na smyslem toho všeho. Andrea mi odpověděla jen: „A není to jedno?“ Je. Každopádně podobné kouzelné okamžiky, dělají svět krásně tajemným.
No k mé metodě, kterou jsem chtěl ozkoušet. Přátelé, zatím to není ono. Instrukce, které jsem měl v plánu dávat, zatím nefungují tak, jak jsem si přál. To je vývoj. Je to potvrzení, že stávající styl práce je v pořádku. Mohu ho jen prohlubovat. Tvořit si manuál dle kterého Vás, duše milé, mám fotit není dobré. Je potřeba pouze udržovat plynutí, radost a prázdný prostor…
Vlastně jedna nová instrukce je. Přišla z úst Andrei. Je to prosté:
„Dýchej“
A tak tedy dýchám. A Vy to dělejte také.
Dech-život-duše….
Domácí focení II
Je osvobozující umět uznat, že jsem se mýlil. Do nedávna jsem měl v hlavě schéma, kdy se co s jakým dítětem dá fotit. Jakmile se nestihlo novorozenecké focení čtrnáct dní od porodu, tak jsem pro ateliér doporučoval přijít až když dítě pase koníčky. Mělo to svůj důvod. Drobek přestával být drobkem, ale stále bylo potřeba ho jen držet. Marnila se tím plnohodnotná období, která jsou jedna z nejroztomilejších.
Jakmile jsem ale začal fotit doma, změnil názor na své schéma. Vlastně i tím, že se snažím fotit doma své děti (4 a 0,5 let).
Když fotíte rodinu, tam kde jsou doma a ne před papírem, je to vše jiné. Valení se na gauči není jako „sedněte si na tenhle flek na papíře“. Je to zachycená pohoda a je jedno jestli miminko rodiče drží spící, nechávají ho přes sebe nechají lézt na koberci, nebo ho pomoří do peřin. Doma limity, které jsem si stanovil neplatí.
A co teprve efekt výměny rolí. Nejednou jste to Vy, kdo je na domácí půdě a já jsem ta návštěva (ze svateb jsem už ale návštěva profesionální). Kdo má obavy, že by před focením musel 3-20 dní předem uklízet, je mít nemusí. Jak je někde psáno:
Uklízet byt, kde žijí děti je jako čistit si zuby a jíst fidorku.
Mám to potvrzené z vlastní zkušenosti.
Zdá se mi i příjemnější vzpomínat nad fotkami dětí a nostalgicky si říkat
„To byl ten koberec ještě bez fleku a zdi nepočmárané“ 
více ukázek zde : Domácí focení
a informační článek
Žena se dvěma pupíky….
Stojím tam a mám opět pocit, že neumím fotit. O kus dál sedí nahá žena s jizvou po operaci, takovým druhým pupíkem, a čeká na Ten zázrak. Zázrak si ale nevynutíte, ten musí skoro neslyšně vklouznout mezi vás.
Fakt, že jsme ze začátku focení oba nervózní, na to jsem si už zvykl. Ale u focení Jany napětí ve vzduchu nechtělo opadnout a já jsem desítky minut nemohl „najít světlo“. Hledání světla je v ateliéru součástí ladění se. Já studuji, které co mi k Vám a i k celému focení sedí nejvíce. Jsem v tomhle skoro až posedlý a dovedu hledat opravdu dlouho. U Jany mi to trvalo více než hodinu. Střídal jsem světla, úhly ale fotky byly prázdné.
Slova plynula, nořila se hlouběji a najedou tam To světlo bylo. Nastal moment „klapnutí“ (klíčový stav kdy se něco překonalo, přehouplo, otevřelo a focení již pokračuje bez úsilí samo). Jana nejednou ožila a fotky, které následně během 20ti minut vznikly, by mi skoro stačily na celou knihu. Už To v nich bylo. Nastal zlom v prožívání situace a to vedlo k „nalezení světla? Nebo opačně? Já se kloním k první verzi a myslím, že během rozhovoru se nejprve muselo cosi uvolnit.
Protože nedávám moc instrukcí, tak celé focení je povídání si jednoho oblečeného a jednoho nahého člověka prokládané občasnou prosbou otočit se z břicha na bok. A tvorba fotek je doplňkem. Neumím omílat fráze o politice a počasí, zajímaví jsou lidé, jejich příběhy.
U nahých duší nebylo a není cílem fotit holčiny, kterým ještě nedoschl inkoust na maturitním vysvědčení. Ale ženy, které již prošly životními zkouškami. Od článku Hustá máma v Pravý domácí časopis sleduji, že Nahé duše nejsou opravdu pro každého. Jen odvaha svléknout se je pro výsledek málo. Nahota je tam pomůckou, odložením jedněch vrstev, aby mohly ven jiné. Jinak jde skoro o portrét. Po vydání článku se mi hlásily ženy, které v sobě měly sílu k překonání zkoušky a na průběhu a i výsledku to je znát.
Okolo sebe vidím stále dokola se opakující se vzorec. Ve vašem životě je něco špatně. Cítíte to, ale neměníte. Tak přijde „na pomoc“ nemoc. Nejdřív lehká, takové varování. Nic nezměníte? Přitvrdí. A rakovina je už opravdu velké varování a doporučení životní změny. V případě Jany nebyly nějaké části jejího života ideální. Zaznělo metaforické „na posrání“. Dle toho se i bujení v rámce trávicí soustavy rozjelo.
Jednou z nejsilnějších radostí, které jsem kdy poznal je radost z toho že jsme, že žijeme. Často nám život ale zevšední, zšedne, umaže se. Až letmý dotek smrti, který má skoro až léčivou moc, nám dá šanci najít ztracenou radost. Smrt nedovoluje si sebou na cestu vzít nic. Proto její připomenutí smyje vše nedůležité z našich životů a my zase můžeme cítit radost z každého nádechu, který nám byl dán. Já jsem si jen párkrát smočil prst v pocitu umírání (byl to jen pocit). Věřte ale, že pak vše nepotřebné odpadne a zůstane jen radost z holého žití. Možná asi jako když při tématu smrtelnosti odpadly zábrany, blokující moje „nalezení světla“….
Děkuji Janě, za svolení sdílet příběh a pár fotek (ty nejlepší by mi FB zatrhnul, nebo bychom už opustili anonymitu)
O projektu https://koubekmartin.cz/naked-soul/
Pár ukázek : https://koubekmartin.cz/gal-cat/naked-soul-naha-duse/
Nejnovější komentáře