Martin Koubek
Fotograf

Tag: foceni venku

Jak vnímám nahotu

Michala: „Jak vlastně teď vnímáš nahotu?“

….

Mou odpověď tady více rozvedu.

Nahota je stále nahotou, je to o tom, co s tím pocitem z ní uděláš. Buď ho pošleš dolů do klína a tam se přetaví na touhu (která je podle mě na škodu). Nebo si ho necháš v hrudi a zušlechtíš na hřejivou směs prožitku krásy a klidné radosti. Cesta zůstat nedotčen se pro odhalování krásna nehodí. Tu přenechejme gynekologům.

Někdo by mohl říct, že akt je hodně o sexualitě a dráždění představivosti svým naznačováním. Ano, i toto je cesta, ale té vládne erotika a tudy ani sám jít neumím. Koncept Nahých duší jde k sebe přijetí a objevení, než k sebe „nabízení“ někomu dalšímu. Je to akt pro sebe. Ne každá žena touží mít smyslné fotky, nebo spíš si tím procesem ke smyslné fotce projít. Problém je, když procesem chce jít fotograf a volí pózy a úhly, kdy vidí víc než by měl. A ještě hůř, když tvoří atmosféru, která je již přes čáru. Pak vznikají situace, kdy se, minimálně na podvědomé úrovni, nedaří ženě uvolnit a mít tak přirozené snímky. V tom musí být soulad na obou stranách.

Vidět ženu jako krásnou, je podle mě přirozenější pro muže než pro ženy. Neumím si představit, že bych měl fotit ryze pánský akt. Řekl bych, že na ženském aktu foceném fotografkou to musí být znát. Příroda zde hraje velkou roli, jen je nezbytné naučit se určitému druhu kázně. To aby nepřevládla pudovost a nezkazila důvěru, která logicky vede k hlubšímu otevření a přirozenějším snímkům.

Naprostá většina žen, které si focením prošly přiznaly, že daleko důležitější pro ně byl samotný proces, než výsledné fotky, které byly jen krásným „diplomem“. Když se vrátím k otázce. Jako fotograf nahotu vidím, jako něco krásného, přirozeného, léčivého. K tomu mi ale paradoxně pomáhá to, že jsem muž. Ženatý muž, který ví, že je lepší si tu žhavější energii nechat na doma 😉 Ukázky fotek jsou špičkou ledovce.

Nejlepší kusy patří pouze Michale, které tímto děkuji za svolení sdílet.

Máte na to být SVOBODNÍ?

Původně mělo toto focen být „modlitbou“ za déšť. Za vláhu, která zmírní dlouhodobé sucho a bude trvat aspoň týden. Měl jsem to dokonale naplánované. Taková zaříkavačka deště. Problém byl v tom, že jsem si vše čtrnáct dní tak důkladně představoval, až v daný týden začalo předčasně pršet a prší stále.

Když jsme s Martinou dorazili na místo nebyla tam žádná vyprahlá zem, prach, nic. Jen mokrý písek, svěží mech a ledová voda. Zkoušel jsem se držel své vize ale pak mi došlo, že moje cesta není cestou režiséra a ani nikdy nebyla.

Moje nejmíň oblíbená část focení začíná Vašimi slovy „A co mám dělat?“. Já nevím. Opravdu nikdy nevím, ač bych si to v ten moment moc přál. Ale asi by to fotkám uškodilo. Všechny kroky, které dělám mají vést k tomu, aby jste na to dělání „přišli“ sami. Má cesta je Vás, jako průvodce, dovést k vlastní svobodě. Odhodit představy a plány stažené z pinterestu a nechat skrze tělo hovořit duši.

Pokud máte odvahu, tak v přírodě (nemyslím v parku) to je jednodušší. Jste uprostřed živoucí svobody, jen se nechat strhnout společného proudu života. Nechat věci dít se. Tělo ví, jak se posadit, řekne Vám, když se chce hýbat. Často se tím nechám strhnout sám a kráčím travou jako na kladině, mám široce roztažená křídla, když stojím na skále. Je to snadné, jen se nebát, jen to vše aspoň pro TEĎ pustit. Pak už nepózujete, zavřete oči a vše se děje samo.


Není to cesta pro každého. Plno z nás si svou svobodu nechalo vzít. Zaplatili jsme za teplé místečko ve společnosti, za jistoty, za souhlasné pokývání hlavou ostatních. A pak, jako cvičené opičky, jdeme za cukřík po cestách, které nejsou naše.

Děkuji za všechny svobodné duše – nahé i oblečené, se kterými jsem mohl aspoň chvíli jít. Děkuji Martině, že se nebála přihlásit a jít se svou kůži na trh. Doufám, že aspoň nějakým z Vás, bude inspirací. Troufli by jste si?

Rozšiřujte svou svobodu. Martin

Více ukázek focení

Více o projektů Naked soul