Martin Koubek
Fotograf

Tag: meditace

Na vlnách extáze

Musím psát ihned, než mi jemnější tóny dojmů odvanou z mysli.

Chci se podělit o zkušenost, která převálcovala původní záměr zkusit si nové aktové svícení.
Musím se sám sobě smát, když si vzpomenu na hodiny strávené nad přípravou poznámek, jak vést focení hlouběji k prožitkům probouzejícího těla a zbavování se emočních nánosů. Po pár minutách focení jsem si totiž připadal asi jako učitel autoškoly, který má v plánu seznamovat se základy řízení osobáku, ale v první zatáčce zjistí, že vedle něj sedí řidič formule 1. Závodník se schopnostmi, o kterých se učiteli zdá jen v divokých snech, kterého přesahují.

Rozjezd focení běžel slibně. Můj požadavek nechat věci plynout bez kontroly ven, byl přijat jen s poznámkou, že se P. možná obává použití zvuků. V mysli mi vyskočilo, že chodí do sboru. A tak jsem občasné tóny uznal za přínosné. Ještě jsem netušil, já bláhový, co přijde.

Jako by P. četla myšlenky a byla naschvál krok přede mnou. Plánujete zahájit zahřívání protažením, zvednete oči od poznámek a tam už po papíře poskakuje a natahuje se nahé tělo. Chcete navést ke změně perspektivy vědomí skrze posunutí z hlavy do jiných částí těla a vidíte, že jste se k tomu nestačili ani nadechnout a ono se to již děje.

Pak to nějak přišlo. První zmínka o extatické vlně. Člověk si pod tím představí leccos, něco jako ezo-etno-breakdance. Ležící tělo se nadechlo, zasmálo a bytost, která mi měla být modelem se do sebe lehce, ale hluboce zanořila. Nádech, výdech, nádech,výdech, klid, povzdech, končetiny začínají pocukávat, hlava se zaklání, nádech, výdech, sevření , vzdech. Vše nabývá rytmu tělem cosi pulzuje, prohýbá ho a napíná.  Já vlastně nevím, co se děje. Jako divák sleduji tělo milující se samo se sebou, v sobě samém. Minuty a minuty pohlcující extáze přitom nepředcházel jakýkoli dotek.

Čekám, jsem svědkem, ale pak již do děje vstupuji. Fotek těla v transu je již dost. Stahuji P.vědomí z nebe zpět na Zem, kvůli uším v okolních místnostech, které si orgasmické povzdechy musely vyložit jinak než se skutečně dělo.

Jak přirozeně se do toho stavu P. vnořila, tak zase ladně z něho vystoupila. Jen s omluvou, že se jí bude chvilku špatně mluvit, protože mysl po návratu u „ticha“ funguje jinak, nebo spíš nefunguje a jí se špatně vyjadřuje.

P. se posadila do tureckého sedu, položila ruce do nejprofláklepší mudry světa, narovnala záda a vybuchla smíchy s poznámkou o velké jogínce. Celé to rozmetalo tuhé představy na padrť a vracelo „posvátné“ do jednoduchého života. Vše bylo a je blíž než na dosah ruky.

Co takovému člověku dávat za instrukce? Mým jediným úkolem se od teď stalo udržet P. ve fotitelné části pozadí, mačkat spoušť a měnit zavařené blesky. Vlastně to pro mě bylo focení snů, kdy se dělo, co bych přál každému, a já nemusel nic řídit. Pohyb, tanec, plynutí, extáze, štěstí. Vroucí je pohlcováno propastným klidem a klid přináší zpět sálající impulzy.

Roky medituju a cvičím dle rozličných nauk od východu na západ, tam a zpět. Své cíle popisují jako v tajemné mlze a používají názvy, které vzbuzují představy na hranici neskutečna. A  najednou se  přede mnou děje, co asíjší mystici a jogíni nazývali probouzením hadí síly. Žádné dlouhé přípravy a ta omáčka kolem. Prostě se to dělo a to přirozeněji než když se já odhodlám k běhu a rozhodně s větší radostí.

Co si z toho odnést, než jen nevšední divácký zážitek a jistotu, že takhle svítit akty lze?  Z naprosté přirozenosti, se kterou se vše dělo, jsem si odnesl to, že všechny ty „posvátné“ stavy jsou nám přístupné Teď a bez překážek. Jedinou překážkou jsme si opravdu sami, není ničeho k dosažení po letitých zásluhách. Jak zmiňují velcí mistři, už TAM všichni jsme.

Žasnu nad možnostmi těla, mysli, prožitku, které bez výjimky máme. Jen si vzpomenout. Jsou obdivuhodnými nástroji, hračkami, které máme v té Velké Hře k dispozici.

Zeptám se Vás, proč toto naprostá většina z nás neprožívá? Poctivě se nad tím zamyslete než budete číst dál. Máte odpověď? Teď napíšu tu svoji. Je asi úplně jedno, co přesně každý z nás odpověděl. Ať už to je „nevěřím v to“ či „musím na sobě ještě hodně prcovat“. Nezažíváme to, právě protože jsme si dokázali odpovědět. Protože si vždy najdeme důvod, proč to nejde.

 Musím na zeď instrukcí doplnit další radu. Hned vedle „DÝCHEJ“ a „JEN BUĎ“  přibude „UVOLNI SE“, protože to jediné jsem pochopil, že musí P. udělat, aby mohla plout na dalších vlnách štěstí.

Zde doplňuji článek, který sepsala Petra: Byt-sama-sebou-spatne-jsem-to-pochopila

 

Celé album

O projektu Nahá duše

Ven z labyrintu

Musím se podělit o zatím nejsilnější symbolický sen, který jsme kdy měl:
Stojím v bazénu s dalšími lidmi. NĚKDO ke mně přistoupí a říká ať zkusím proplavat jeden prostor, že ti dobří najdou cestu skrz poměrně rychle. Nadechuji se a sestupuji do hlubiny. Jsem v zatopeném členitém prostoru, kde je vidět, ale cestu dál nenacházím. Nechávám se chytit na vlastní ego a vyplouvám ven s tím, že teď to prostě najdu a dokážu, že na to mám! Rozdýchávám se, zadržuji dech a vracím se zpět do chodeb.
Není k dispozici žádný popis fotky.
Zpočátku cítím docházející vzduch. Vidím ale cestu tak s vítězným pocitem plavu tím směrem. Objevuji se v dalším vodou naplněném prostoru podobnému schodišti obřího hotelu. Zapomínám, na potřebu dýchat a proplouvám dál a dal. Vlastně výš a výš, s pocitem, že se už přeci za další odbočkou, dveřmi či odhaleným tajným průchodem musím vynořit. Každé řešení, které jsem považoval za konečné, se vzápětí ukazuje jako dílčí. Občas jsem potkal jiné lidi, kteří byli zabrání do „svého pokoje“, nic nehledali, jeden druhého jsme si nevšímali.
Není k dispozici žádný popis fotky.
Proplul jsem toho skutečně hodně, než jsem spočinul na střeše. Kde byl NĚKDO a poslal mě sednou si do nějaké si kabiny, která se rozjela pryč. Už jsem skoro zapomněl, že na začátku byl nějaký bazének, do kterého jsem z hecu skočil. Najednou se na obzoru objevilo město. Gigantické, nebylo vidět konce, budovy čněly kilometr vysoko a jejich části se jako mozaiky neustále přeskládávaly v děsivém, ale hypnotickém pohybu. Najednou se z nich utvořila obří rovná stěna, na které se pomocí zasouvání a vysouvání bloků objevil obličej postavy, která mě na ten výlet pozvala. Z jeho úst zaznělo ďábelské „Hra teprve začíná!“. A já věděl, že zde budu ztracen bloudit již na věky. Najednou se v té stravující bezmoci má mysl zastavila a odněkud zaznělo: „Jedinou cestou ven je PROBUDIT SE.“….. a já se z toho nekonečného bludiště probudil.
Není k dispozici žádný popis fotky.
Velmi obecně bych význam snu shrnul v tom, že při řešení problému musíme dostat o úroveň výš, jinak se v tom budeme motat na věky.
Hlubší symbolikou může být: Co pokoj, to život. Dokud neprozřeme, tak budou přicházet další.
Kdo byl NĚKDO a kdo měl poradil jak z toho ven, nechám na Vás.
A hlavně : co znamená „PRODBUDIT SE“ ?

OBĚTOVÁNÍ

Na světe jsou místa, kde se člověk vždy setkával s Božstvím, posvátná, místa síly. Stačí chvilka stažení se do nitra, rozpuštění hranic mezi vnitřním a vnějším, a už cítíte, jak se prolamují hranice mezi světy. Najednou stojíte v čarovném bezčasí, v posvátném prostoru.
Focení Nahých duší v místě, na kterém v dávných dobách byly nabízeny oběti bohům přináší možnost navázání na proudy odevzdávání. Noříme do vlastních hlubin, abychom odevzdali nepotřebné a oživili zapomenuté. Rozdmýcháváme spící sílu. V Andách není nic jako pozitivní a negativní energie. Je jen energie. Ta, co nyní slouží mě, tak Tobě může škodit. A naopak. Například naše vnitřní bloky a zranění jsou pro nás už přítěží, ale například Matka Země (Pachamama) je s vděkem příjme jako vydatnou potravu, kterou přetvoří/zkompostuje v něco, co nám bude zase k užitku. Podílet se na této posvátné výměně se v Andách nazývá Ayni.
Proto není ničím špatným na posvátném místě nabídnou jako oběť trauma z porodu, pocit provinění z problémů s kojením, křivdy a urážky z puberty, prostě všechna svá trápení, bránící nám v plnějším prožívání sebe sama.
Během focení hrajeme různé „hry“. Kdo na ně třeba jen z části přistoupil a nechal se unášet posvátným okamžikem. Může být i překvapen, následnými prožitky rozvíření sedlin našich vnitřních hloubek. Nemusí to být znát přímo na místě. Ale řada z žen onu nepopsatelnou změnu popsala (aniž bych po tom pátral). Když jsou vody zčeřené, máme možnost je buď zase nechal usadit a nebo vylít alespoň část špinavé vody a přiblížit se blíž k čistotě svého Božství. Vstupte jako Nahá duše do svého posvátného prostoru.

Jsem

Už jsme někdy přemýšleli kdo jste? Či z čeho pramení to, že existujete? Já hledám denně. Meditace v mém pojetí je vlastně psychologií v nejčistším slova smyslu.
Neradím se s anděly, necpu se do 5.dimenze, ani nehledám svůj galaktický dvojplamen. Prostě jen jdu zpět po niti skrze bludiště nánosů a hledám odpověď na otázku „Kdo jsem?“. Nespojujte proto meditaci nutně s náboženstvím či ezoterikou. Říkejte tomu třeba zvědavost s bonusy.
Předevčírem jsem po dlouhé době „otevřel jedny ukryté dveře“.
Začínám klasicky. Definuji, co nejsem a tím odlupuji slupky:

„Nejsem minulostí ani budoucností…“
(Odkládám vzpomínky i plány. Obavy, naděje…)

„Nejsem tělem …“
(Rozpouštím pocit tělesnosti, zapomínám na něj. Rozšiřuji se do nekonečna)

„Nejsem myslí …“
(Na pár minut ukončuji vnitřní dialog. Zůstává bdělost. Vědomí. Jako dlouhá pomlka mezi slovy)

Vše, co na mě není trvalé a neměnné, odkládám. Je to jen popisem. Mohl bych škrtat do nekonečna, proto přecházím rovnou na:
„Kdo jsem?“
(Čekám, držím postoj otázky. Tiše. Klidně.)

„JSEM“
(Jen TO a propastný klid)

„JSEM“
(Každé slovo, definice čím jsem, by bylo krokem zpět)

„JSEM, který jsem.“
(Ta věta mi něco říká. Pepek námořník a ještě NĚKDO se tak popsal. Možná to je troufalé, ale já taky jen JSEM. Nic víc, nic míň.

„Kam dál?“
Odkládám i slovo „JSEM“. Tu jeho obálku, kterou slyšíme.

Zůstává ESENCE BÝTÍ, plující v prázdnotě, v temném nekonečnu, v tichu. Obklopuje mě konejšivý klid a i já jím JSEM….

Takhle to zní jako banalita. Jasně, že jsem! To jsme každý. Ale když si to prožijete, je to úplně jiný kafe. To je jako bych měl popsat někomu chuť manga, kdo ho ještě neměl (mrkev křížená s pryskyřicí a do sladko-kysela). Musíte si ten čistý pocit zažít sami na sobě. To takových ponorech si říkám, co bude dál? Kam a k čemu se dá dopracovat? Co ještě odložit? Vím, že mě tam nečeká nic děsivého, spíš naopak.
🙂

Hruď – spirituální hulení

Pokud se povzneseme nad moc a hojnost pupku, snahu řídit svůj svět solaru, sexualitu a ostatní pudovosti pánve, dostaneme se do srdce. Když se zeptáte lidí, co sídlí v srdci, všichni odpoví buď krev, nebo láska. To nejdůležitější, co tam, dle mě, sídlí je božství. Lásku nechci ji moc rozebírat, protože si ji sám pro sebe neumím moc definovat a myslím, že všeobecně je zaměňována za touhu smíchanou s vlastnictvím + chemie navíc. Je božství láska? Prý je to temný blažený klid. Zatím nevím, ale snažím se to cvičením, které popíšu zjistit.

Nejvýstižnější popis mou dosavadní práci s hrudí je ve slovech „spirituální hulení“ a to ve smyslu pozitivně opojném. Znáte ten lehký Budhovský úsměv? Kdo někdy s kladným výsledkem zkusil trávové koláčky, tak si z toho stavu vemte jen ten příjemný pocit, odstraňte zmatenost mysli a zamlženost vnímání, odeberte i smací euforii. Zůstane jen bezdůvodná klidná radost, hřejivý pocit na hrudi. Vy pak tou radostí jste a ona Vás prohřívá, sálá ze středu hrudi, až lehce dojemně. Trochu to šimrá a vy se lehce usmíváte. Skvělé je, že tento pocit, s Vámi jde dál dnem i několik hodin.

Když bych měl nyní doporučit práci pouze na jednom z center, tak to je srdce. Jakmile pracujete se solarem, jdete proti proudu vyššího záměru a i když si přitáhnete lepší verzi reality, tak vytvoříte nerovnováhu, dluh, který bude zřejmě potřeba někdy splatit. Noření se do centra v hrudi je podle mě o odevzdání se a mém oblíbeném plynutí. Neříkám, že se život změní v rajskou zahradu (nyní, když to píši, nás dusí roušky a omezení), ale prostě se to vše lépe snáší. Věci se dějí a Vy celou situací proplouváte. To jak to drhne asi závisí na tom, jak moc se umíte odevzdat. V Andách, by se řeklo, že jste se dostali na úroveň orla (ducha), který vše z výšky v klidu pozoruje. Cvičení, které Vám sepíšu, mi celou krizi pomáhá zvládat. (přiznám se, že do pupku si pro hojnost, taky dýchnu, abych měl klid).

Dle toho, co jsem četl, jsou v hrudi tři důležitá místa. Fyzické srdce, které mimo jiného vyzařuje díky své elektromagnetické práci určité pole. Pak zde je srdeční čakra, spojovaná s onou láskou a vztahy. Nakonec duchovní srdce, kde sídlí Vaše božství, Nadjá. Myslím, že více pracuji s tím posledním centrem. Zkuste si říct „Já“ a ukažte na hruď. Někde dále Vám řeknu, kde by to mohlo být a kde jsem si to místo lokalizoval pro sebe.

Jak se srdcem pracuji já?

Na začátek se mi osvědčila mystická varianta na andské odstraňování těžké energie huča do Pachamamy – Matky Země.

  1. Sednu si, aniž bych se opíral (kvůli koncentraci a únavě) a křížil nohy (klek)
  2. Představím si Zdroj, Absolutno, Boha (sám v sobě mám stále trochu pachuť k tomu slovu, ale zbavuju se jí). Je potřeba mít něco/někoho, komu dáme své problémy. Pak směrem k onomu odevzdávám všechny mé obavy a strachy, všechny nemoci, vše nepotřebné, co má odejít….. všechno to tam naládujte. Dejte tam prožitek, nedělejte to mechanicky. Jako důležité vnímám odevzdávání. Je v tom aktivita. Použít pouhou prosbu o odstranění, tak to je pasivní a je v tom čekání. Doporučuji mít dlaně otočené vzhůru. Když se daří, ucítíte to v nich a mě osobně vědomí úspěchu pomáhá jít dál. Pak na moment myslete na něco krásného, na kus oblíbené přírody.

  • Dalším krokem je stažení pozornosti do místa, kde jste si na hrudi lokalizovali „Já“. Mělo by to být přibližně ve středu hrudi, ale lehce vpravo. Není to NASMĚROVÁNÍ pozornosti, ale PŘENESENÍ jejího zdroje z hlavy do srdce. Snažte se stát nezúčastněným pozorovatelem. Nejde to hned. Sám s tím mám dost problémy. Meditaci prokládám sem tam otázkou:

    „Kdo je ten kdo medituje, kdo toto vše pozoruje?“

Otázku položte, ale zůstávejte jen u vyčkávání na odpověď. Ta přichází ve formě pocitu.

  • Nyní se se sami sebe začněte ptát čím/kdo jste. Ještě lépe logickými úvahami „odsekávejte“ to, co nejste. Co hledáme, je věčné a neměnné, božská jiskra, čisté Já jsem. Zapomeňte na jméno, profesi, role…
    Rozlišujícím klíčem je pravidlo:

Jsem to, co se nemění. Nejsem, co podléhá změně. Nejsem to, co vlastním či dovedu pozorovat.

Nejsem tělem, protože to se mění a stárne. Tělo je jen dopravním prostředkem, skafandrem.

Nejsem myslí, ta je pouhým nástrojem pro práci se světem.

Nejsem vzpomínkami.

Nejsem emocemi a city, protože jsou nestálé.

  •  Až dojdete do fáze, kdy už Vás nebude nic napadat, čím vším nejste. Tak se v tom prostoru zastavte. Osobně dál nejsem, párkrát jsem se ocitl v prostoru, kdy jsem zapomněl na tělo a byl i bez myšlenek. Nevnímal jsem plynutí času. Je to něco, jako byste usnuli hlubokým spánkem, ale uvědomovali si to. Špatně se to popisuje =)
    Jde jít dál, prý o hodně dál, ale protože jsem si to nezažil, tak o tom nemůžu napsat. Jen vím, že to je o úplném odevzdání se, o smrti ega.

Jako vše, co stojí za to cvičit, se to nepodaří třeba hned. Každopádně po malých krocích se to dá zvládnout. Nejsem žádný jogín z jeskyně, ale pracující táta od rodiny v uspěchaném světě. Takže urvat si chvíli na cvičení není úplně lehké. Když bych necítil pokroky, tak to nedělám. Ale já to dělám a doporučuji to i Vám. Svět bude hezčí, jak ten Váš, tak ten Náš 🙂

PS: před cvičením si dávám silný zelený čaj, abych u toho neusnul.

Vnitřní pouť

Co říct na toto focení? Byla to pro mě výzva. Naprostou většinu focení mám založenou na komunikaci. Nyní jsem to chtěl udělat jiné.

„Proniknout mystickou cestu hlouběji do řeči těla a přenést ji na světlo světa.

              Krásně se to představuje, ale jak předat tělu slovo, když jeho řeč je němá? Velký dík a obdiv patří Denise, která nahá zvládla provést mou hlavní instrukci:

„Nech mluvit tělo, soustřeď se na něj.“

Občas jsem poprosil o přesun z kleku do stoje, ale jinak ateliérem zněla jen hudba podněcující dávné stavy transu. Když se pozorně podíváte, tak naprostá většina snímků je se zavřenýma očima. Okolní svět náš ruší. Až když se ponoříme do temnoty, můžeme začít tělu naslouchat, vnímat kde proudí energie.

Být ticho a ustát ten domnělý tlak, že bych měl focení řídit, pro mně byly zkouškou. Je to jako stoupnout si ve škole při zkoušení před tabuli a mlčet.

Taky jsem si dovolit více experimentů jak s nastavením foťáku a zlomil prokletí proklatě ostré fotky

 

Nebo podtrhl tajemno v následné postprodukci:

 

Pro zajímavost jsem udělal drobný pokus. Vždy po nějaké době jsem poprosil Denisu o kontrolní fotku. Vždy mě totiž fascinovala proměna lidí, kterou jsem mohl sledovat od okamžiku, kdy jsem se s nimi přivítal, přes focení až po finální fotku.

00:00 – „Vítací“

00:03 – Doktorská nahota

00:33 – Lámeme ledy

1:23 – Už to plyne samo

1:35 – Končíme 🙂

Celé to vypovídá o mé teorii fotogeničnosti – která je „v hlavě“ (stejně jako celý svět). Lidé podstupují všemožné vizážistické proměny. Přitom by udělalo největší změnu začít se vnitřně cítit příjemně, krásně, uvolněně. Líčení večer setřete, oblečení svléknete, vlasy se rozcuchají. Najednou tam jste zase Vy, bez vší té falešné pomoci. Pokud krása bude zářit zevnitř, tak Vám zůstane, dokud si ji sami nenecháte vzít.

„Není trvalého štěstí v žádném z předmětů světa. Je v nás.“

Více fotek můžete najít zde:

Denisa – vnitřní pouť

O projektu Naked soul –  Nahá duše

Lapen na cestě

JENOM HLUPÁK se může pustit na cestu vědoucího. Člověk s jasnou hlavou musí být na cestu vlákán lstí. Jsou davy lidí, kteří by se na cestu ochotně daly, ale ti nejsou k ničemu. Jsou to většinou hlupáci. Jsou jako dýně na vodu, které vypadají pevně jen z venku. Ale jakmile je zmáčkneš, jakmile do nich naleješ vodu, ihned začnou prosakovat.
Don Juan – Kolo času.

Doposud jsem si myslel, že dcera není typ na meditace. Je na to příliš akční, nesoustředěná. Ale dneska ráno přišla ať ji učím kouzlit tím, že ji naučím meditovat. Že chce umět taky čarovat.
Zasedla, nechala si pustit šamany, které nemůže jinak ani slyšet a vydržela sedět v klidu jako ještě nikdy.

I já jsem byl v pubertě lapen s tím, že v sobě rozvinu extra schopnosti, které mi pomohou ve škole. Tak jsem byl čarodějem, mágem a nechával si věšet od jiných bulíky na nos. Vyslechl jsem si zaručené historky o mých minulých životech v Atlantýdě a Egyptě. Nechal se za úplatek zasvětit do všelijakých energií (od reiki po Plamen centrálního slunce). Ale ono se NIC nedělo. Alespoň jsem sám sobě nenalhával, že se něco děje. Jen jsem si řekl, něco ve smyslu

„Ach jo , další prokletí, které ho mě někdo silnější musí zbavit, abych znovu nabyl schopnosti, které byly zřejmě příliš mocné.“

Maskovanou lenost jsem nazýval prací na sobě (ano, skrze podnikavé vykuky).

Až když jsem opět převzal odpovědnost sám za sebe a začal poctivě objevovat, kdo jsem, tak se zázraky začaly dít.

Dceru jsem dneska možná lapil. Moji radou pro ni jedno bude :

„Vyhni se rychlým a snadným řešením. Vycházejí draho. Odpovědnost samu za sebe nikomu nepředávej, zneužijí to. Práce na sobě je Tvoje práce, ne podnikání druhých.“